Konec Habsburků v Čechách - Jiří Tomáš

Konec Habsburků v Čechách - Jiří Tomáš

Nakladatelské údaje: Praha: Akropolis, 2017

Rozsah: 254 s.

Anotace:

Závěrečná část popularizační řady o českých panovnických dynastiích. Uzavírá ji svazek, věnovaný Habsburkům, kteří v našich zemích vládli téměř 400 let. Karlem VI. vymřela v r. 1740 habsburská dynastie po meči, v r. 1780 pak Marií Terezií i po přeslici. Od té doby až do konce I. světové války již u nás vládli členové habsbursko-lotrinské dynastie, užívající od r. 1804 titul rakouský císař. Za oněch 392 let se na českém královském trůnu vystřídalo celkem 18 Habsburků (jen v jediném případě to byla žena). Po dvakrát se stalo, že v průběhu habsburské vlády byl korunován českých králem i někdo jiný než člen této dynastie. Poprvé to bylo v r. 1619 za stavovského povstání, kdy odbojná česká šlechta zvolila králem Fridricha Falckého, podruhé v r. 1741, kdy Karel Albrecht neuznal pragmatickou sankci a právo Marie Terezie nastoupit do čela rakouské říše. Oba si pro krátkost svého působení vysloužili přezdívku „zimní král“; pravda je, že v staletí trvajícím panování Habsburků to byly jepičí epizody. Teprve 20. století přineslo konec vlády Habsburků, když tato poražená evropská velmoc byla z rozhodnutí vítězných mocností rozdělena na řadu národních států, čímž vlastně někdejší podunajská monarchie zanikla. Publikaci doplňuje na 130 dobových ilustrací, starých rytin, portrétů, vedut, map, ale i fotografií nejrůznějších staveb, soch, mincí a dokumentů.

Hodnocení:

8/10

Komentář k hodnocení:

Dlouho jsme zvažovali, zda přidělit této knize 7 nebo 8 bodů, ale nakonec jsme byli poněkud shovívavější a přiklonili se k lepšímu hodnocení. Může za to skutečnost, že až na sice několik zásadních chyb, které však připomínají spíše překlepy či nedodělky, je kniha opravdu skvěle vytvořená. Takhle nějak bychom si představovali zpracování odborné publikace, ve které budete velice často hledat a která tak může sloužit i jako stručný přehled dějin, v němž však nechybí nic zásadního.

Takže k samotné vazbě a zpracování. Kniha zaujme už na první pohled, a to díky vydařenému obalu – na přední straně máme detail mědirytu z korunovačního průvodu Marie Terezie v Praze; zadní stranu zase zkrášluje tzv. Habsburský páv z roku 1555 se znaky zemí, ve kterých tato dynastie vládla. Uvnitř publikace se nachází mnoho sice černobílých, leč velice citlivě umístěných obrázků a fotografií, které jsou detailně popsány jak u samotného zobrazení, tak i na konci knihy, kde navíc naleznete i něco o autorovi malby, sochy, pomníku… Na konci knihy nalezneme také Jmenný rejstřík, Rejstřík místa a Doporučenou literaturu. Ta je sice poměrně skromná, nicméně čerpá vždy ze zásadních děl (převážně biografických), nikoli z laciné literatury. Už jsme se několikrát setkaly s mnoha triky, kterými se autoři snaží udělat svou knihu přehlednou a ani zde tomu není jinak. A hned můžeme říci, že veškeré zásahy byly úspěšné. Jde tu především o souhrnný seznam témat před každou kapitolou a také okraje jednotlivých stran, kde je téměř každý odstavec tematicky pojmenován. To opravdu hledání v knize velice usnadňuje. I poznámky přímo na stránce, a nikoli až někde na konci knihy, jsou velice praktické – čtenáře tak neruší věčné listování v knize na konec knihy a zase zpět k textu. Takže zpracování knihy máme na výbornou.

Dále se zaměříme na samotný text. Ještě než přejdeme ke zmiňovaným nedostatkům, je potřeba si hned na začátku říci, že autor vás svým stylem upoutá a nepustí. Nelze mu upřít umění pracovat s textem, byť působil někdy trochu netradičně přechod od minulého času k přítomnému. Přesto můžeme napsat, že poněkud lehčí styl, který však nepostrádá odbornost a znalost, nás velice zaujal. Rádi se budeme ke knize vracet a vyhledávat v ní mnoho informací. Nu a teď k chybám. Nepůsobilo příliš dobře, když si autor mnohdy neuvědomil, že píše informace jednou v takovém formátu, a podruhé v jiném. U většiny jmen je podrobné vysvětlení, o koho se jednalo, nicméně na několika stranách se začal uchytávat formát psát křestní jména zkráceně. Asi to bylo zbytečné a neužitečné, zvláště když autor již dané osoby zmínil dříve (mohl tedy užít bez okolků pouze jejich příjmení). Uveďme si např. na s. 138-139, kde máme hned tři zkrácená jména (V. A. Kounic, E. G. Laudon a F. M. Lacy). Zde také autor zcela zbytečně užil i zkrácený datum (25. 8. – 139 s.), ačkoli většinou užíval dlouhý datum, někdy dokonce i vypsal číslovku slovy (Desátého září 1898… 193 s.). Obdobně si nedal pozor i při psaní o otci posledního císaře Karla I., tedy o arcivévodovi Ottu Františku Josefovi (přiznáváme, že skloňování jména Otto je v českém jazyce oříšek, viz i jiná díla o posledním císaři Karlovi I.). Zde užívá jednou jméno Otto, ale posléze i variantu Oto (např. Ottův výstup… či Ottovy eskapády… ale také …se k Otovi stavěla… či Otova dráha… 201 s.). Horší už to bude u přejímání některých nepodložených informací. Našli jsme dvě takové, které se shodou okolností týkají těhotenství. Nejprve označil za těhotnou Mary Vetserovou v době její smrti (což je sice možné, ale nikoli dokázané – 191 s.), poté zase nechal těhotnou umírající manželku arcivévody Františka Ferdinanda d’Este Žofii Chotkovou (zde se o tom sice spekuluje, nicméně vezmeme-li v úvahu, že v době smrti jí bylo 46 let, působí to spíše dost nepravděpodobně – 196 s.).  A pak tu máme několik chyb, které jsou docela závažné, nicméně pravděpodobně půjde spíše o překlepy. Píše, že se Zita a Karel (tedy poslední císařský pár) se potkali ve Františkových Lázních roku 2009 (správně je samozřejmě 1909 – 202 s.). Na s. 203 píše, že po svatbě nastupuje „jako velitel 7. dragounského pluku v Brandýse“. Ve skutečnosti se v listopadu 1911 vrátil do Brandýsa v hodnosti rytmistra, a to jako velitel 5. eskadrony u svého pluku 7. dragounů (chybně 203 s. – srov. NOVÁK, M. Náš arcivévoda císař a král Karel I. Rakouský ve městě Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi. Brno 2011. 55 s.). Poslední chybou, které se autor dopustil, je uveřejnění manifestu císaře Karla I. Mým věrným národům rakouským. Nesprávně jej totiž přiřadil k datu 18. října 1918 (209 s.), ve skutečnosti však byl manifest vyhlášen již 16. října 1918.

Na závěr lze říci, že ačkoli jsou uvedené chyby, zvláště pak ty, kde je jiný datum či rok, poměrně výrazné, můžeme knihu s radostí doporučit, neboť její zpracování, čtivost, ucelenost a odbornost (až na výjimky) jsou dostatečným lákadlem ke koupi.