Nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn, aneb definitivní rozpad Habsburské monarchie

31.10.2015 16:55

 

            Mezi historiky existuje určité nepsané pravidlo, které však tím, že není psané, není ani vždy dodržované. Historik by si nikdy neměl klást otázky typu „kdyby“. Co by se stalo, kdyby nebyl zabit Václav III. a Přemyslovci tak nevymřeli po meči? Co by se stalo, kdyby stavové zvítězili v bitvě na Bílé Hoře roku 1620? Co by se stalo, kdyby rakouský následník trůnu František Ferdinand d’Este nebyl v Sarajevu zavražděn a nastoupil by na trůn jako František II.? To všechno jsou „zakázané“ otázky, na které dnes nikdy nemůžeme přesně odpovědět, protože výsledky bádání s největší pravděpodobností budeme přizpůsobovat událostem, o kterých víme, že se udály. To nám však nebrání v pokusech o odpovědi. Můžeme si dávat dohromady fakta, které máme, pracovat s všeobecnými událostmi či událostmi bezprostředně následujícími, spekulovat nad povahou mnoha osob a jejich skutků atd. Dovolte mi tedy pojednat nad třetí zmíněnou otázkou a zhodnotit, co by znamenal pro monarchii nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn.

            Je 21. listopad 1916, chvíle, na kterou následník trůnu čekal řadu let. Císař František Josef I., vládnoucí přes 68 let své říši, umírá pozdě večer na zámku v Schönbrunnu. Na rakouský císařský trůn nastupuje jeho synovec a dlouholetý následník trůnu František Ferdinand coby František II. Monarchie, i bez Velké války, je v troskách, zmítána nacionálními bouřemi, které bují v Rakousko-Uhersku již od 2. poloviny 19. století. Odbojné Uhry si vydobyly svou samostatnost, což se neobešlo bez následků v podobě utiskování nemaďarských národů a komplikacemi s předlitavskou částí říše. V Předlitavsku, byť parlamentárně fungujícím, nicméně dočasně pozastaveným systémem vlády, je taktéž situace kritická. Česko-německý vztah již dávno není založen na formě přátelské hospodářské rivality, ale úzkostného soupeřícího šovinismu, který dosud zabránil všem snahám o jakékoli vyrovnání s českými zeměmi. Co se nyní změní, nikdo netuší. Máme však před sebou panovníka, který byl dlouho v pozici následníka trůnu, a jehož dosavadní chování a aplikace tohoto chování by s největší pravděpodobností zapříčinila rozpad Habsburské monarchie dříve, než se tak stalo vlivem Velké války na podzim 1918. Pojďme si tyto vzory ukázat a pozastavit se nad nimi.

 

Přehnaná nenávist Františka Ferdinanda k Maďarům

            František Ferdinand byl proslulý svou nenávistí k Maďarům. Neváhal se dokonce spojit se Slováky, konkrétně s Milanem Hodžou, aby co nejvíce Maďary poškodil. Je to zajímavé proto, že se zastával etnických práv Slováků, ačkoli byl silně proti uplatnění jakýchkoli demokratických zásad v Předlitavsku. Bojoval dokonce i proti všeobecnému volebnímu právu v roce 1907, které však v Uhrách hájil a požadoval.

            Nenávist k tomuto národu měla několik příčin. Traduje se, že František Ferdinand neměl talent na jazyky a že se ani příliš nenaučil maďarsky. Je však jisté, že tuto řeč ovládal alespoň na komunikativní úrovni. Mnohem pádnější důvod k nenávisti představovala maďarská zpupnost. Ta se nejvíce projevila, když byl František Ferdinand přidělen k maďarskému pluku. Ačkoli v monarchii platilo nařízení, že veškerá hlášení se musí hlásit německy, Maďaři toto nařízení příliš nerespektovali. František Ferdinand však právě toto nařízení striktně požadoval, a proto se i on zapsal do černé listiny Maďarů. Celý tento jazykový problém, zvláště ve vojsku, vnímal jako vzpouru proti císařství. Uvážíme-li, že vojsko bylo jedním (ne-li jediným) pojítkem monarchie, mají tyto námitky své opodstatnění. Asi definitivní tečkou za nevraživým vztahem Františka Ferdinanda s Maďary se stala jeho nemoc (tuberkulóza). Na ni totiž maďarský tisk reagoval téměř s nadšením. V jednom tisku jej dokonce již pohřbívali, což hraničilo přímo s urážkou na cti. Jeho antipatii se tak nelze divit.

            Nástupem na trůn by se zřejmě pokusil jistým způsobem upevnit svou moc ještě před uherskou korunovací. Je možné, že by vůbec neproběhla, alespoň ne bez určitých podmínek ze strany nového panovníka. Dále je možné, že by roztříštil moc na pohled sjednocených Uhrů a zavedl by určitou samosprávu některých oblastí, pravděpodobně Chorvatska a Slavonie. Kdoví, třeba by se dočkali i Slováci. Reakce Maďarů by na sebe nenechala dlouho čekat, nemluvě o jiných „nevyrovnaných“ národech.

 

Panovník jako spojující článek říše

            Dlouho se mezi zastánci monarchie tvrdilo, že panovník byl spojujícím článkem Rakousko-Uherska. Proti tomuto názoru nic nemám, a kdybychom jej aplikovali dnes (třeba na Českou republiku či České království), zcela jistě by to platilo, ale na počátku 20. století toto říci nemůžeme. Máme tu stařičkého císaře Františka Josefa I., který v roce 1908 působí na trůně již 60 let a v opozici, byť loajální, je tu následník trůnu František Ferdinand, který se neomezuje jen na určité protesty, ale buduje svůj vlastní dvůr. Tím v podstatě jednotící myšlenku značně narušuje, protože kdo se chtěl mít z vyšší šlechty dobře, obracel se k císaři, kdo naopak myslel na budoucnost, patřila jeho náklonnost následníkovi. Aby dělení říše bylo umocněno, probíhalo toto rozdělení především v jednotném vojsku. Byl to právě František Ferdinand, kdo začal budovat svoji mocenskou politiku, a to právě v prostředí vojenském. Byť neměl následník trůnu příležitost usednout na trůn, dá se předpokládat, že ono počáteční rozdělení vojenské moci by v budoucnu působilo velké problémy, neboť je jen těžko představitelné, že by významní generálové za císaře Františka Josefa I. byli možná téměř okamžitě penzionování či odstaveni. I to by způsobilo značné narušení jednoty Rakousko-Uherska.

 

Spojené státy Velkého Rakouska, trialismus a jiné předpokládané reformy

            Na úvod, veškeré reformy, které údajně František Ferdinand plánoval, jsou pouze teoretické. Nelze žádným způsobem dokázat, že po nástupu Františka Ferdinanda na trůn by došlo k jejich uskutečnění. Máme tu „starší“ teorii Spojených států rakouských, kterou později František Ferdinand opouštěl, a trialismus, ke kterému se přikláněl později.

            Myšlenka utvoření Spojených států Velkého Rakouska vzešla od Aurela Popoviciho v roce 1906 na popud Františka Ferdinanda. Mělo se jednat o federalizaci Rakousko-Uherska na základě vytvoření poloautonomních států dle etnického hlediska. Takto uspořádaná říše by pravděpodobně přežila ještě řadu let i bez vážnějších otřesů, ale problém byl s Němci. Vůbec představa, že by ztratili majoritní podíl na moci a museli by se „podrobit“ většině slovanského obyvatelstva, byla pro ně nepředstavitelná. Další skutečností byl fakt, že František Ferdinand tuto tezi posléze opustil a přimlouval se spíše k trializačním plánům.

            Trialismus, stejně jako dualismus, byla vždy zhoubná myšlenka. V národnostním státě typu Rakouska nemůžete uspokojit tři národy a zbylé ignorovat. O to více zaráží, alespoň neinformované, že oním třetím státem neměly být české země, nýbrž jihoslovanské. Na druhou stranu, pokud bychom hledali důvody pro tento výběr, je logické, že Jihoslované měli v očích následníka trůnu přednost. Jednak proto, že by tím oslabil nenáviděné Maďary, jednak proto, že na jihoslovanském území nedocházelo k výraznějším konfliktům či vzájemné nevraživosti (alespoň prozatím), tak jako tomu bylo v českých zemích. Dalším důvodem byla i snaha oslabit Srbsko a vůbec snahy o jihoslovanské sjednocení mimo Rakousko.

            Ani jedna z uvedených a plánovaných reforem by zřejmě neprošla, byť by měla myšlenka federalizovaného Rakouska větší šanci na úspěch.

 

Komplikovaný vztah k Německu

            O Františkovi Ferdinandovi je známo, že urputně bránil svou ženu před jakýmikoli ústrky. Toho dokázal využít německý císař Vilém II., který se k Žofii Chotkové (von Hohenberg) choval s patřičnou úctou. Věděl moc dobře, že si nemůže dovolit znepřátelit si následníka trůnu. Nyní, když nový císař František II. vládne v Rakousko-Uhersku, se jeho snaha začíná vyplácet. František Ferdinand nikdy neměl valné mínění o Německu, natož pak o císaři Vilémovi II. Kdyby bylo na něm, s Německem by zřejmě spojenectví ani neuzavřel, nicméně teď je jiná situace. Do jisté míry nepřímo ovlivněn svou ženou chová k Vilémovi jakési polopřátelství. S jeho politickými názory, zvláště k ruské politice (viz níže), zásadně nesouhlasí, ale jako člověk mu v podstatě vyhovuje. Pro panovníky neutrálních zemí v době míru by byl tento vztah přímo ideální, nicméně jej kazí spojenecká smlouva z roku 1879, dědictví po císaři Františku Josefovi I. I tentokrát by se staré závazky přetrhávaly velice těžce.

 

Změna aliancí – obrat k Rusku

            U zahraniční politiky ještě zůstaneme. Skryté nepřátelství mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem bylo nejpozději od 80. let 19. století jakýmsi veřejným tajemstvím. Oba státy směřovaly svou politikou na Balkán, který se čím dál více uvolňoval z područí Osmanské říše. Nové státy, které zde vznikaly a které se dále mezi sebou hašteřily o moc, byly anarchistické, agresivní a neměly téměř žádné morální hranice (vzpomeňme vyvraždění panující rodiny Obrenovičů v Srbsku roku 1903). Je s velkým podivem, že Rakousko-Uhersko, které mělo problémy uvnitř vlastní říše, dokázalo vynakládat svou energii ještě i v této oblasti (např. anexí Bosny a Hercegoviny roku 1908). Naopak Rusko si počínalo mnohem taktičtěji a šířilo propagandu osvobození slovanských národů – samozřejmostí byl výrazný ruský vliv v nově osvobozených státech. A jak do toho zapadá následník trůnu? Ačkoli se František Josef I. snažil usmířit s Ruskem, stále se mu to nedařilo a podařit ani nemohlo (viz anexe Bosny a Hercegoviny). František Ferdinand však považoval jakoukoli válku s Ruskem za zhoubnou a pro Rakousko-Uhersko téměř jistě prohranou. Po nástupu následníka trůnu by pravděpodobně došlo k vyjednávání o ruském spojenectví. To však již bylo spojencem Francie a Anglie, což by samozřejmě nešlo odřeknout. Zároveň by ani nešlo přidat se k Rakousko-Uhersku, neboť k němu se vázalo i Německo, které bylo nepřítelem Francie. Spletitý kruh by pravděpodobně opět vyřešil konflikt, tentokrát uměle vyvolaný při jakékoli zámince. Světová válka (možná s jinými aliancemi) by nastala tak jako tak.

 

Povaha nového panovníka

            A dostali jsme se i k samotné povaze nového císaře Františka II. Ještě v době, kdy působil jako následník trůnu můžeme vidět komplikovanost jeho povahy. Už jenom skutečnost, že si dokázal před samotným nástupem na trůn znepřátelit velkou část obyvatelstva své země je značně na pováženou. Není potřeba tu jmenovat všechny negativa povahy Františka Ferdinanda, ale několik jich působí značné problémy pro budoucího vladaře. Výbušnost následníka trůnu byla vyhlášená a zcela jistě by se neobešla bez následků, na druhou stranu si na ní obyvatelstvo určitě zvyklo, vždyť na něj bylo připravováno cca 20 let. To u klerikalismu a značné bigotnosti už říci nejde. Zbožnost byla tehdy značně na ústupu, tudíž by se dalo říci, že v tomto ohledu je císař František II. značně zpátečnický. U jeho tvrdohlavosti je problém ten, že by bylo velmi složité federalizovat říši, ačkoli samotný František Ferdinand by pravděpodobně k určité federalizaci přispěl. A posledním jeho nedostatkem byla jeho nepřístupnost. Nezáleželo mu, co si lidé o něm myslí, což ale působilo problém, neboť viníkem za jakoukoli chybu mohl být vždy jen František Ferdinand. Vzpomeňme, kolikrát využil císař František Josef I. svou oblíbenost mezi lidmi, kteří si mnohokrát mylně mysleli, že císař má jen špatné rádce, a proto bylo snadnější najít obětního beránka (ministr Bach, polní maršál Windischgrätz...). To by u Františka Ferdinanda nešlo právě vinou jeho nepřístupnosti vůči lidem.

 

            Sečteno podtrženo, je tu zkrátka mnoho náznaků, které by roku 1916, tedy nástupem nového císaře Františka II., pravděpodobně zapříčinily katastrofu rozpadu Habsburské monarchie.

 

Jiří Pánek

Diskuse a komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek