2. 12. 1848 - Abdikace rakouského císaře Ferdinanda I. a nástup jeho synovce Františka Josefa I.

02.12.2017 12:30

                Dne 2. prosince 1848 došlo v Olomouci k události, která měla velice zasáhnout celou Habsburskou monarchii. Na trůn totiž nastoupil císař František Josef I., panovník, který své zemi vládl dlouhých 68 let, čímž se stal nejdéle vládnoucím monarchou v Podunajské monarchii. Samotné diskuse o změně na trůnu se v užším kruhu probíraly již od 6. října. Již tehdy o nich věděli dva důležití představitelé – současný ministerský předseda svobodný pán Johann Philipp von Wessenberg-Ampringen i jeho následník kníže Felix Schwarzenberg.[1]

                Největšími hybatelkami příprav abdikace císaře Ferdinanda I. a následného nástupu jeho synovce, doposud arcivévody Františka Josefa Karla, byly dvě ženy – manželka císaře Ferdinanda Marie Anna a matka arcivévody Františka Josefa Karla (budoucího císaře Františka Josefa I.) arcivévodkyně Žofie. Ty začaly připravovat samotný akt, kdy se na jedné straně současný císař zřekne trůnu, na straně druhé jej předá synovci Františku Josefovi. Vše se však zkomplikovalo při vypuknutí bouří ve Vídni. Císařská rodina musela opět odjet mimo svou metropoli, tentokráte do Olomouce.

                Samotné přivítání celého císařského dvora v Olomouci, kam výprava dorazila 14. října 1848, bylo podle novin velice přívětivé. Těsně před arcibiskupským palácem, kde se měla císařská rodina usídlit, dokonce lidé vypřáhli koně z císařova kočáru a slavnostně jej sami táhli až k paláci. Poté se panovník odebral na balkon, kde se svou ženou nadšenému davu přívětivě kynuli.[2]

                Naopak ve Vídni se situace výrazně zhoršovala. Již 16. října 1848 byl kníže Alfréd Windischgrätz povýšen na polního maršálka a jmenován velitelem všech císařských vojsk (vyjma jednotek v Itálii, které spadaly pod velení maršála Radeckého), aby mohl co nejrychleji dobýt revoluční Vídeň. To se ostatně povedlo hned poté, co zaútočil s řádně vycvičenou armádou, a 31. října mohl s potěšením poslat zprávu císaři, že povstání ve Vídni bylo potlačeno. Následovaly tvrdé tresty – „do března 1849 bylo ve Vídni na základě stanného práva vyneseno nad účastníky revoluce 134 rozsudků, z toho 55 ortelů smrti, z nichž 22[3] bylo vykonáno“[4]. Revoluce ve Vídni si vyžádala celkem 2 000 obětí.[5]

                Na Moravě bylo vše v plném proudu. Ještě před výměnou na trůně však bylo potřeba kompletně vyměnit vládu. Bylo za potřebí, aby do ní zasedli pečlivě vybraní konzervativci, kteří se nezkompromitovali v předchozích revolucích, ačkoli i do ní se dostalo několik bývalých liberálněji smýšlejících politiků. Výrazně se prosazoval bývalý revolucionářský politik právník Alexander Bach. Celý kabinet byl jmenován 21. listopadu 1848 císařem Ferdinandem I. Úkolem nové vlády, v jejíž čele stál kníže Felix Schwarzenberg, bylo potlačit revoluci a vytvořit vhodné podmínky pro výměnu panovníků.

                Problémy se však vyskytly tam, kde je nikdo neočekával – u císaře Ferdinanda I. a jeho bratra Františka Karla. Manželky hlavních protagonistů, tedy Marie Anna u císaře Ferdinanda I. a Žofie u Františka Karla, se dlouho snažily přesvědčit své chotě, že je potřeba uvolnit místo novému císaři. Přes tento nátlak však oba muži dlouze vzdorovali s odvoláváním na legitimitu. Nakonec se je však podařilo přesvědčit[6] a mohlo tak dojít k přípravám na slavnostní ceremoniál. Datum byl stanoven na 2. prosince.

                Mezitím se rozeběhly bouřlivé debaty o jménu nového císaře. Arcivévodkyně Žofie i samotný arcivévoda František Josef Karel chtěli, aby nový rakouský císař vystupoval pod jménem František II., a to na počest zesnulého císaře Františka I., nicméně ministerský předseda Schwarzenberg vznesl požadavek, že by pro obyvatelstvo bylo mnohem snesitelnější, kdyby do jména bylo zakomponováno i druhé jméno, tedy Josef, a to s odkazem na osvíceného Josefa II. Tyto argumenty si dokázal nakonec obhájit, což uznala i samotná arcivévodkyně Žofie.

                V den ceremoniálu se měli dostavit všichni významní dvořané, ministři i úředníci, a to už v brzkých osm hodin ráno. Nesměly chybět ani osoby, které významně zasáhly při probíhající revoluci, tedy vojevůdci Windischgrätz a Jelačić (chorvatský bán, který bojoval proti Uhrům), nebo patřily k blízkým spolupracovníkům císařské rodiny, např. Karl Grünne či legační rada Anton Hübner. Dostavili se i vzdálenější příslušníci habsburského domu, např. „arcivévodkyně Maria Dorothea, vdova po palatinu Josefovi, Ferdinand Karel Josef Rakouský-Este se svou manželkou arcivévodkyní Alžbětou, dále arcivévodové z linie arcivévody Karla, Karel Ferdinand a Vilém, bratři Františka Josefa, Ferdinand Maxmilián a Karel Ludvík“[7]. Nikdo z nich však o této události nic nevěděli.

                Poté, co se všichni pozvaní dostavili, vcházeli na scénu hlavní aktéři. Nejprve arcivévodkyně Žofie společně s Františkem Josefem, který měl na sobě rakouskou generálskou uniformu (bílý kabátec se zlatým límcem a červené kalhoty se zlatými lampasy). Posledními účastníky byli císař Ferdinand I. v uniformě polního maršála a jeho žena císařovna Marie Anna. Ministerský předseda poté přečetl tři dokumenty – „prohlášení Františka Josefa za plnoletého, prohlášení Františka Karla, že se zříká nároku na trůn a listinu o abdikaci Ferdinanda I. Dobrotivého“[8]. Z trůnu s rudým sametovým baldachýnem pak přečetl odstupující císař svou abdikaci.

                Po podpisu předložených dokumentů (ty podepsali Ferdinand I. a František Josef I.) a protokolu (ten podepsali všichni přítomní kromě obou císařů) oznámil kníže Schwarzenberg celou událost veřejnosti. Nový císař František Josef I. zase přijal generály a ministry při nástupní audienci.

                Ačkoli při oznamování změny vlády na trůně zavládlo v říšské radě ve Vídni nadšení, některé hlasy byly přeci jen trochu skeptičtější. Naopak v Uhrách přijali toto rozhodnutí s nelibostí. „Bez souhlasu národa si během života korunovaného zeměpána nidko nesmí přivlastnit královská práva, tím méně pak lez měnit pořadí dědiců prostřednictvím soukromých rodinných dohod“[9], stálo v prohlášení královské uherské armády. Spor s Uhry zdaleka nekončil a měl pokračovat až v tvrdé potlačení revoluce na jaře 1849.

                O změně na trůnu byly také informovány ostatní evropské královské dvory. Ke spřáteleným dvorům vyrazili dokonce i členové rodiny – do Berlína odjel arcivévoda Ferdinand Karel Rakouský-Este, v Petrohradu přijali zase arcivévodu Viléma. Zpětně pak docházelo i ke gratulačním návštěvám německých knížat i různých delegací, vzdávající císaři hold.[10]

                Dlouhá vláda mladého Františka Josefa I. byla započata.

 

Dobové prameny:

Abdikace císaře Ferdinanda I.

„Podstatné důvody nás dovedly k nezvratnému rozhodnutí vzdát se císařské koruny, a to ve prospěch našeho milovaného synovce, nejjasnějšího arcivévody Františka Josefa, jehož jsme prohlásili za plnoletého poté, co náš milovaný pan bratr nejjasnější arcivévoda František Karel, prohlásil, že se nástupnického práva, jak ho stanovují platné rodové a státní zákony, jednou provždy a neodvolatelně vzdává ve prospěch svého výše jmenovaného nejstaršího syna.“[11]

 

Deník císaře Ferdinanda I.

„Funkce skončila tím, že nový císař před svým starým císařem a pánem, totiž přede mnou, vkleče poprosil o požehnání, což jsem dal tím, že jsem mu položil dlaně na hlavu, učinil znamení kříže a poté ho objal; on mi políbil ruku. Také moje milá žena našeho nového pána objala a políbila, poté jsme se odebrali do svých pokojů…“[12]

 

Literatura:

  • EHRLICHOVÁ, A., BAUEROVÁ, CH. Arcivévodkyně Žofie: silná žena na Vídeňském dvoře. Praha 2017. 171-176 s.
  • PERNES, J. František Josef I.: nikdy nekorunovaný český král. Praha 2011. 33-53 s.
  • VOCELKA, M., VOCELKA, K. František Josef I.: císař rakouský a král uherský. Praha 2017. 58-64 s.

 

Obrázky:

  • https://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/666-na-olomoucky-2-prosinec-1848-frantisek-josef-nikdy-nezapomnel
  • VOCELKA, M., VOCELKA, K. František Josef I.: císař rakouský a král uherský. Praha 2017. Obrázková příloha.


[1] VOCELKA, M., VOCELKA, K. František Josef I.: císař rakouský a král uherský. Praha 2017. 60 s.

[2] PERNES, J. František Josef I.: nikdy nekorunovaný český král. Praha 2011. 35-36 s.

[3] V publikaci Arcivévodkyně Žofie: silná žena na Vídeňském dvoře (Praha 2017) od Ehrlichové a Bauerové se uvádí, že popravených bylo 24, včetně velitele národní gardy Wenzela Messenhausera (viz s. 172).

[4] PERNES, J. František Josef I. 39 s.

[5] EHRLICHOVÁ, A., BAUEROVÁ, CH. Arcivévodkyně Žofie: silná žena na Vídeňském dvoře. Praha 2017. 172 s.

[6] Údajně (zřejmě však pouhá legenda) se měl jeden muž ze služebnictva, který byl podobný otci obou zesnulých, tedy rakouskému císaři Františkovi I., převléknout za ducha a domluvit mu (dle Pernese se měl duch zjevit císaři Ferdinandovi – viz s. 42-43 – podle Vocelky však duch navštívil Františka Karla – viz s. 60).

[7] VOCELKA, M., VOCELKA, K. František Josef I. 61 s.

[8] Tamtéž, 62 s.

[9] Tamtéž, 64 s.

[10] Tamtéž, 64 s.

[11] EHRLICHOVÁ, A., BAUEROVÁ, CH. Arcivévodkyně Žofie. 174 s

[12] VOCELKA, M., VOCELKA, K. František Josef I. 62 s.

 

Komentáře:

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek