Žofie Bavorská

                Žofie Bavorská, kterou mnoho lidí zná především kvůli vztahu se svou snachou císařovnou Alžbětou, se narodila v lednu 1805 v bavorském Mnichově. Jako jedna z dcer bavorského krále Maxmiliána I. Josefa mohla pomýšlet na vysoké společenské postavení. Však se také v listopadu 1824 provdala za arcivévodu Františka Karla, druhého syna rakouského císaře Františka I. Navíc vůbec nebylo jisté, zda právě František I. neupřednostní ve svém nástupnictví druhorozeného syna Františka Karla, což by znamenalo, že by se Žofie stala rakouskou císařovnou.

                Ačkoli se Žofie zpočátku manželství s Františkem Karlem obávala (nepatřil zrovna mezi nejkrásnější muže, ale to v této době u Habsburků asi nikdo), našla v něm spolehlivého partnera, který se sice politicky příliš neangažoval, dokázal však působit mile a přívětivě.

                Dlouho nemohla otěhotnět a jejích 5 potratů vyvolávalo obavy o následníka trůnu. Byl tu sice ještě budoucí císař Ferdinand I., který se však oženil až v únoru 1831 a u něhož se příliš s následníkem nepočítalo. Jak se traduje, až pobyt v lázních Bad Ischl zapůsobil na arcivévodkyni tak zázračně, že v srpnu 1830 mohla dát rakouskému císařství zdravého chlapečka, arcivévodu Františka Josefa Karla, budoucího císaře Františka Josefa I. Po prvním synovi ještě následovalo dalších pět dětí, čtyři synové (Ferdinand Maxmilián, Karel Ludvík a Ludvík Viktor, čtvrtý chlapec se narodil mrtvý) a dcera (Marie Anna Karolína, která však ve svých čtyřech letech zemřela).

                Veškerou svou energii nyní upřela na výchovu svých dětí. Až do školního věku, kdy již musely děti mít své vlastní učitele a vychovatele, se jim pilně věnovala, dopřávala jim mateřskou lásku a péči, což se projevilo při onemocnění jejich dětí. V politice se snažila vydláždit konzervativní cestu pro svého prvorozeného syna Františka Josefa Karla. Zlomovým se tak pro ni (a zvláště pro jejího syna) stal revoluční rok 1848. Zde se jí splnil sen a v prosinci 1848 usedl její osmnáctiletý syn na rakouský trůn jako císař František Josef I.

                Dalším milníkem jejího života se stal rok 1853. V této době se už několikrát poohlížela po nevěstě pro Františka Josefa. Nakonec se obrátila do svého rodného Bavorska, kde se jí silně zamlouvala nejstarší dcera její sestry Ludoviky Bavorské, princezna Helena. Při příjezdu bavorské rodiny do Vídně však byla přítomna i mladší dcera, princezna Alžběta. Ačkoli arcivévodkyně Žofie pozorovala se zaujetím, jak si mladá Alžběta sama upravuje vlasy, přesto dávala, především kvůli výchově, povaze i věku, přednost starší Heleně. František Josef se však spontánně zamiloval do ještě nedospělé Alžběty a matčina doporučení neměla přílišný úspěch. V červenci 1854 se tak konala svatba rakouského císaře Františka Josefa I. a bavorské princezny Alžběty.

                Vztah mezi arcivévodkyní Žofií a císařovnou Alžbětou byl komplikovaný. Nelze říci, že byl tak harmonický, jak ho líčila v dopisech arcivévodkyně Žofie, která veškeré své rady považovala za hodné uposlechnutí. Na druhou stranu ani nelze dát za pravdu formulaci „zlá tchyně“ a „nevinná snacha“, jak se to snažila vylíčit císařovna Alžběta. Alžběta zkrátka těžko snášela zásahy arcivévodkyně, přestože se jim zpočátku nebránila a mnohdy to vypadalo, že jí přišly vhod, a arcivévodkyně zase nedokázala pochopit, že Alžběta si nechává poradit jen z donucení. Jejich problém eskaloval hned dvakrát. Poprvé, když Alžbětě zemřela prvorozená dcera Žofie, kterou, společně s mladší Giselou, vzal manželský pár na cestu do Uher, ačkoli byla arcivévodkyně Žofie proti. Alžběta si nedokázala svůj krok odpustit. Podruhé, když zasáhla do výchovy malého korunního prince Rudolfa, a vybrala mu společně s Františkem Josefem za vychovatele vojenského generálmajora hraběte Gondrecourta, který používal násilnické metody. Alžběta se zasadila o to, aby byl hrabě Gondrecourt odvolán a nahrazen liberálně smýšlejícím hrabětem Latourem von Thurmburg. Jejich vztah se nakonec nikdy nepodařilo urovnat a Alžběta ještě dlouho po smrti arcivévodkyně Žofie na tuto rivalitu vzpomínala.

                Po liberálních ústupcích Františka Josefa I. roku 1866, kdy došlo i k vyrovnání s Uhrami, ve kterých Žofie viděla vzbouřence, a především pak po popravě jejího druhorozeného syna Ferdinanda Maxmiliána v Mexiku roku 1867, ztratila chuť do života a postupně ustupovala do ústranní. Její smrt přišla v květnu 1872 poté, co prodělala zápal plic.