Zita Bourbonsko-Parmská

            Poslední císařovna rakouská, královna uherská a královna česká Zita Bourbonsko‑Parmská se narodila 9. května 1892 ve Villa delle Pianore v italské provincii Lucca. Ač jí její místo narození bylo mnohdy vyčítáno (především v době Velké války), mohla se stejně snadno narodit i v Rakousku, neboť její rodina trávila půl roku v Itálii a půl roku v Rakousku. Z velké rodiny to byla právě Zita, která dosáhla v žebříčku rakouské hierarchie na nejvyšší stupínek. To ale na počátku 20. století nemohl nikdo tušit.

            Po sjednocení Itálie roku 1859 našel sesazený Robert z Parmy, Zitin otec, azyl ve vile Schwarzau v Rakousko-Uhersku, konkrétně v Dolních Rakousích. Sem jezdili pravidelně a i ve zdejším okolí (přesněji ve vile Wartholz) se zrodil nápad zasnoubit Zitu s budoucím následníkem trůnu arcivévodou Karlem Františkem Josefem. Zitina teta Marie Antonie byla i nevlastní babičkou budoucího ženicha. Karel jezdil za svou tetou do Františkových Lázní, a při jedné z těchto návštěv také opětovně potkal Zitu. Pocítili k sobě náklonnost, a proto se v červnu roku 1911 zasnoubili. Svatba proběhla 21. října 1911 ve vile Schwarzau za účasti samotného císaře Františka Josefa I. a dalších významných hostů. Jejich štěstí se násobilo hned následující rok, kdy se jim narodil korunní princ Otto František Josef. Za jejich krátké manželství se jim narodilo osm potomků.

            Klidný život však narušila válka, která přišla nečekaně v červenci 1914. Nový následník trůnu musel ke svému pluku a Zita se přestěhovala i se svými dětmi k císaři Františkovi Josefovi do vily Schönbrunn. Vše se mění po smrti císaře Františka Josefa v listopadu 1916. Z arcivévodkyně se nyní stává rakouská císařovna. Její noblesa, krása, šarm a charakter se projevili při uherské korunovaci 30. prosince 1916 v Budapešti. I přes velkou snahu jejího císařského manžela se rozpad Rakousko-Uherska nenávratně blížil. Poté, co byla 12. listopadu 1918 vyhlášena Národním shromážděním republika Německé Rakousko, bylo jasné, že císař, který se nevzdal císařského koruny, musí odejít do exilu. Kupodivu k tomu došlo až 24. března 1919, kdy se císařská rodina odebrala do Švýcarska. Po neúspěšných pokusech o restauraci Habsburků v Maďarsku se tentokrát musela Zita se svou rodinou odstěhovat na Madeiru. Tento pobyt však její vysílený manžel nepřežil a 1. dubna 1922 v chatrných podmínkách zemřel. Zita mu až po zbytek života zůstane věrná a na veřejnosti ji bude možné spatřit pouze v černých šatech.

            Pobytu na Madeiře byl konec, neboť císařovně a její rodině poskytl azyl španělský král Alfons XIII. Zita byla navíc i regentkou ještě nezletilého korunního prince Otty. Ten se stal hlavou rodu 20. listopadu 1930.

            Zita dokázala svým dětem zařídit co nejlepší vzdělání, což určitě nebylo jednoduché. I za tímto účelem se roku 1929 přestěhovala s rodinou do Belgie. Poté, co nevyšlo zrušení Habsburského zákona a obnovení monarchie v Rakousku (roku 1938 – anšlus Rakouska k Německu), byla nucena odejít nejprve do Francie, Španělska, Portugalska a později do USA. Samotná Zita však zůstala v Kanadě. Její charisma zapůsobilo dostatečně na prezidenta Roosevelta, který přislíbil lepší zacházení s Rakouskem. Docílila i toho, že anšlus byl přijat jako násilný čin a nikoli dobrovolné připojení. Po skončení 2. světové války se vrátila do Evropy, aby pracovala pomáhala s procesem beatifikace císaře Karla I. Do Rakouska se však vrátit nemohla. Až v roce 1982 (po 63 letech) mohla Zita navštívit Rakousko i bez toho, aniž by se formálně vzdala trůnu (tak to udělal roku 1966 její prvorozený syn Otto). Její návštěvy se opakovaly a vždy vzbudily pozornost médií.

            V létě roku 1988 však Zita onemocněla zápalem plic, který se neustále zhoršoval. Umírá ve Švýcarsku 14. března 1989, kdy jí bylo nedožitých 97 let. 1. dubna 1989 byla pohřbena v Kapucínské kryptě a její pohřeb se stal jistou vzpomínkou na podunajskou monarchii.