Stefanie Belgická

                Belgická princezna Stefanie z rodu Koburků, přišla na svět v květnu 1864 na zámku Laeken. Její dětství nepatřilo mezi období, na které by ráda vzpomínala. Matka Marie Henrieta a otec belgický král Leopold II. o své potomky nejevili přílišný zájem. Jejich manželství bylo samo o sobě chladné a o rodinné atmosféře se nikdy mluvit nedalo.

                Do jisté míry tak bylo zasnoubení s korunním princem Rudolfem vysvobození z nevlídného belgického prostředí. Nicméně celý průběh samotné svatby i chladnost, s jakou ji přijal vídeňský dvůr, který se vysmíval jejím červeným rukám, nasvědčoval tomu, že ani zde nebude mít jednoduché postavení. Jedinou spřízněnou duší se tak překvapivě stal její manžel Rudolf, kterého si vzala v květnu 1881. Ačkoli později ve svých pamětech vzpomínala na až děsivý průběh první manželské noci, působil celý vztah velice harmonicky. I korunní princ Rudolf, známý svým bouřlivým životem, se uklidnil. Stefanie a Rudolf se však postupně odcizili. Mohlo za to jednak jiné smýšlení (Stefanie byla hrdá na své aristokratické postavení, zatímco Rudolf naopak smýšlel mnohdy až měšťácky), jednak také i narození dcery Alžběty Marie v září 1883, místo očekávaného syna. Rudolf začal opět žít svým bouřlivým životem, což se ještě více projevilo v samotném manželství. Při jednom dobrodružství nakazil Rudolf svou ženu kapavkou a ta už nemohla znovu otěhotnět. Vše se blížilo nenávratně ke katastrofě, při které nakonec Rudolf v lednu 1889 spáchal sebevraždu.

                Vídeňský dvůr neskrývavě dával Stefanii najevo, že nese podíl na Rudolfově sebevraždě. Samotnou vdovu to nutilo trávit zde co nejméně času, a proto se oddala cestování po Evropě. Až o 11 let později se konečně zamilovala. Jejím vyvoleným byl uherský hrabě Elemér Lónyay. Kvůli němu se vzdala svého postavení a v březnu 1900 se na zámku Miramare v Terstu za něj provdala. Tímto krokem jí však byl odepřen styk s dcerou, neboť ta se měla s nyní již nerovnorodou matkou stýkat co nejméně. Se svým manželem poté žila v Horních Uhrách na zámku Oroszvár (dnes městská část Bratislavy-Rusovce). Roku 1917 byl její manžel povýšen do knížecího stavu.

                Po rozpadu Rakousko-Uherska však musela zámek Oroszvár opustit, neboť připadlo Československé republice. Manželský pár se usadil v Maďarsku. Stefanie na sebe upozornila, když roku 1935 zveřejnila své paměti s názvem Měla jsem být císařovnou (Ich sollte Kaiserin werden), ve kterých vylíčila svůj pohled na její vztah s korunním princem Rudolfem.

                Zemřela na konci 2. světové války v srpnu 1945 v klášteře Pannonhalma v Maďarsku. Pohřbena byla v kryptě zdejšího klášterního kostela benediktinů.