Statečná císařovna Zita Habsburská - Jean Sévillia

Statečná císařovna Zita Habsburská - Jean Sévillia

Nakladatelské údaje: Praha: Plejáda, 2012

Rozsah: 218 s.

Anotace:

Poslední rakouská císařovna a uherská královna, celým jménem Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese di Borbone di Parma (9. května 1892 Villa Pianore u Luccy, Itálie – 14. března 1989 Zizers, Švýcarsko) prožila takřka celé století historických zvratů. Zoufalé snahy jejího manžela císaře Karla I. o vyvázání jeho říše z první světové války od r. 1916 (datum jejího nástupu na trůn) do r. 1918 vyústily ve zhroucení Rakousko-Uherska a exil celé dynastie v úplné bídě. Poté byl habsburský manželský pár vypovězen v r. 1921 na Madeiru, kde Karel o rok později zemřel. Zita ovdověla ve svých 30 letech a věnovala se výchově svých dětí a přípravě nejstaršího syna Otta k nástupnictví. Současně podporovali Habsburkové již od r. 1930 protinacistický odboj. Návrat Zity do Rakouska po 60 letech exilu v Americe byl triumfálním završením života ženy, jejíž osud vzbuzuje obdiv a úctu.

Hodnocení:

7/10

Komentář k hodnocení:

Kniha od Jeana Sévillia Statečná císařovna Zita Habsburská je velice čtivou publikací, která vyvolá u čtenářů nadšení. Autor užívá publicistického jazyka, takže klade knihu mezi širokou čtenářskou obec. V knize jsou zaznamenány veškeré události od narození Zity Bourbonsko-Parmské, přes její život císařovny rakouské s následným dlouholetým vyhnanstvím, až po její smrt a pohřeb v Kapucínské kryptě. Pro nového čtenáře, který se dosud neseznámil s tímto autorem, bude tato kniha hodnocena velice vysoko. Nicméně ten, kdo četl biografii císaře Karla I. (Poslední císař Karel Rakouský, Plzeň 2010), bude tímto dílem trochu zklamán. Autor totiž popisuje život císaře Karla tak rozsáhlým způsobem, že mu nezbývá příliš mnoho místa na samotnou císařovnu. Císař Karel I. je bezesporu významná a důležitá osobnost, ale neměla by jeho osoba převažovat v biografii o císařovně Zitě.

Půjdeme-li dále v knize, setkáme se i s arcivévodou Otto Habsburským. Zde trochu vytýkáme netradiční skloňování jména Otto (2. p. č. j. Otta, 7. p. č. j. Ottem), na které jsme si zkrátka nezvykli.

V knize je dosti výrazný i autorův názor na panovnickou rodinu. Jednoznačně je promonarchistický a v knize je tato skutečnost dosti znát. V některých případech je zřejmé, že se orientuje přímo na Zitu a historické okolnosti částečně opomíjí (s. 32 – pohřeb Františka Ferdinanda – autor jakékoli biografie o Františku Ferdinandovi nemůže souhlasit s líčením arcivévodova pohřbu, jak to podává Sévillia: „ ... Karel jménem arcivévodových přátel navštívil císaře. ‚Co ještě se ode mě chce?‘ zeptal se truchlivě František Josef I. ‚Nařídil jsem stejný pořádek jako při pohřbu císařovny. I ona byla zavražděna.‘ Bylo tomu skutečně tak. ...“ – toto tvrzení může být pravdivé, ale působí dosti jednoznačně. Nikde se nedozvíte, že Montenuovo, nejvyšší komoří, který měl na starosti pohřeb zavražděných manželů, dostal za svůj degradační pohřeb vyznamenání od Františka Josefa I., což jednoznačně znamenalo, že císař s průběhem pohřbu souhlasil.). Dalším případem je císařovnina série rozhovorů pro deník Kronenzeitung v březnu 1983, kde Zita označila smrt následníka trůnu Rudolfa za politickou vraždu (spáchal v roce 1889 na zámečku Mayerling sebevraždu). I když autor s tímto tvrzením nesouhlasí, uzavírá ji větou: „Císařovně však bylo jakékoli lhaní cizí, takže otázka zůstává nezodpovězena.“ (s. 176).

I přes tyto výtky však považujeme knihu za velice zdařilou. Autor skvěle ovládá jazyk a dokáže čtenáře upoutat. Jen občas pozor na to, aby se nenechal daným tématem až příliš unést.