Sisi, rakouská císařovna - Élisabeth Reynaudová

Sisi, rakouská císařovna - Élisabeth Reynaudová

Nakladatelské údaje: Praha: Brána, 2011

Rozsah: 194 s.

Anotace:

Kdo by se nadál, že se za sladkým zjevem císařovny Sisi skrývá moderní žena? Františka Josefa, mladého rakouského císaře, okouzlila svým půvabem, v patnácti letech se stala jeho manželkou a císař ji vroucně miloval do konce jejího života. Sisi byla osobnost složitá a nekonvenční, vídeňský dvůr s jeho okázalostí a zkostnatělostí si ošklivila, nade všechno si cenila svobody. Nebyla příliš nadána pro šťastný a spokojený život. Tížily ji rodinné tragédie, předčasná úmrtí, násilné smrti, sebevraždy. Na pozadí deníků dvorních dam, neteře hraběnky Larischové, dcery Valerie a dalších vystupuje portrét málo známé Sisi, ženy okouzlující, křehké, ale zároveň silné a v neposlední řadě obdařené břitkým smyslem pro humor.

Hodnocení:

2/10

Komentář k hodnocení:

Začali bychom asi tím, že v tomto případě je největším mínusem nakladatelství, které (pokud bychom to řekli bez obalu) lže svým čtenářům. Nakladatelství Brána, která má ve svém portfoliu mnoho velice kvalitních titulů (zmiňme například Císařovna Alžběta od Brigitte Hamannové či František Josef I.: nikdy nekorunovaný český král od Jiřího Pernese), nicméně v tomto případě je to opravdu podvod na čtenáře. Na první pohled totiž tato kniha vypadá poměrně seriózně – hnědou obálkou i rozsahem částečně připomíná „červenou edici“ nakladatelství Ikar; i název „Sisi, rakouská císařovna“ působí také poměrně dobře, a při prolistování (pokud někdo nenarazí na nějakou perlu, kterých je v knize požehnaně – ale k tomu až později) nemá čtenář téměř žádné podezření. Ale když si přečtete originální název knihy francouzské autorky, zjistíte, že je to všechno jen zdařilá kamufláž. Pokud jste si knihu zakoupili, naletěli jste. Autorka totiž uvádí tuto knihu pod názvem „Le Roman de Sissi“. A jsme u toho. Nakladatelství Brána chtělo za každou cenu tuto knihu prodat (dokonce i za cenu obelhání svých čtenářů), a proto vytvořilo takovouto past a z „Románu o Sissi“ vytvořila knihu „Sisi, rakouská císařovna“ (díky pečlivosti i umazalo jedno „s“ z císařovniny přezdívky). To je naprosto neodpustitelné a sráží to samotnou knihu, která by jako román u čtenáře, který si je vědom, že čte románovou knihu, mohla i zabodovat. U čtenáře, který se chtěl něco dozvědět o rakouské císařovně to nutně muselo vyvolat velký pocit zklamání, možná až zlosti. To by bylo úvodem k prvotní chybě (nikoli autorčině). Teď už však (i vlivem toho, že jsme alespoň na počátku měli pocit, že čteme seriózní knihu o rakouské císařovně) k mnoha chybám, které se v knize nacházejí. Ještě než zcela budeme na konkrétních příkladech ukazovat, že autorka v mnohém píše vlastní smyšlenky, než skutečnou realitu, uvádíme ještě dvě chyby, u kterých je možné, že se jich dopustili ještě lidé z nakladatelství Brána. První z uvedených „nedostatků“ je užívání určitých slov, které nepoužijete ani běžně v komunikaci, a navíc je jejich užití komplikované, a to nejen z důvodů malého výskytu (např. slovíčko „vepsí“ – to bylo užito, dle nás zcela zbytečně, a spíše jako obohacení slovní zásoby, ve dvou formách – psané dohromady na straně 40, a psané zvlášť na straně 64; další slovo, které asi moc často neužijete, přesto je asi frekventovanější než předchozí, je „makabrózní“ na straně 57). Druhým nedostatkem jsou nesouvislé věty, které často přecházejí až nečekaně od jednoho tématu k jinému (např. na straně 28 se autorka věnuje vzpomínce Marie Valerie, jak byla Sisi odloučena Žofií od Františka Josefa a hned následující věta informuje, že František odsoudil hru Sen noci svatojánské jako nezáživnou pošetilost; na straně 39 uvedeme přímo citaci z knihy, aby se čtenář sám přesvědčil o nesmyslném pořadí vět: „… Doktor Skoda soudí, že je smrtelně ohrožena. Proč ne? Protože tak se vše srovná.“). Nyní již však k oněm smyšlenkám, které jsou čistě z autorčiny hlavy (a nutno dodat, že v dnešní době se k většině z nich přiklání opravdu málo lidí). Zatímco udržovaný mýtus zcela nevinné Alžběty a nejhorší tchyně v celém Rakousku Žofie, který je v celé knize velice zastoupen, je pouze zastaralost autorky. U jiných případů už je to již samotná fantazie – Žofie je označena za strůjcem války s Itálií roku 1859 (s. 37); Alžbětě rovnou přisoudila několikeré pokusy o sebevraždu (s. 40); sáhodlouze popisuje vztah Alžběty a Andrássyho, kteří se podle ní milovali (s. 57-58). Překlad korespondence mezi Františkem Josefem a Alžbětou autorce také příliš nejde (na straně 66 autorka přímo překládá nevinné dopisy formou – „Alžběta pohrozila: ‚Opustím tě, když neuděláš, oč tě žádám,‘ a popuzený František Josef jí odpovídá: ‚Podvádíš mě s tím mužem, nebo ne?‘“ – myšlen je samozřejmě Andrássy). Od názorů přecházíme přímo k chybám či nesmyslům (a těch je tu také velké množství) – tak například na straně 36 tvrdí, že kojnou korunního prince Rudolfa byla „venkovanka Marjánka“ z Moravy (což je pravda). Nicméně na straně 54 náhle tvrdí, že „Rudolfovi opatřila maďarskou kojnou“. To ukazuje, že autorka ani pořádně nevěděla, co napsala o pár stran dříve. O Rudolfově sňatku se doslova vyjádřila: „V augustiniánském kostele se nedobrovolně oženil jako oficiální dekorovaný kašpar.“ (viz s. 114) Další příklad – císařova bratra Ferdinanda Maxmiliána poslala na mexické dobrodružství až roku 1867, což byl rok, kdy byl v Mexiku popraven (viz s. 73). Vše asi završíme naprostou absurditou, která jak autorku, tak hlavně tuto knihu umístí na opravdové dno literatury. Autorka totiž celou kapitolu o bavorském králi Ludvíkovi II. a Alžbětě pojmenovala: „Ludvík II. Bavorský: Orel a Holubice“. Kde přišla autorka k tomu, že se císařovna Alžběta vydávala za holubici, to je nám záhadou. Alžběta samu sebe označovala za Racka. Největším paradoxem této kapitoly je skutečnost, že zde autorka cituje z císařovniných básní, kde přímo Alžběta píše: „Orle, jenž nad hory vznášíš se, / racek ti posílá vzkaz, … Takže když už autorka přímo cituje nějakou báseň, ve které se císařovna stylizuje do podoby „racka“, je jí to absolutně jedno, protože přeci holubice je lepší, ne?

Celé naše povídání o této knize završíme tím, že tato kniha ani neměla být přeložena do češtiny (protože je to paskvil nejlevnější kategorie). Nakladatelství Brána si to uvědomilo, jenže místo aby tuto knihu zahodilo, rozhodlo se změnit název, přizpůsobit obálku a jméno (přezdívku) císařovny, a prodávat tento škvár svým čtenářům jako seriózně působící knihu. Můžeme sice oceňovat významné knihy, které toto nakladatelství vydalo, nicméně tímto přístupem nás nesmírně zklamalo. Snaha vydělat (a zakrýt svůj omyl) zvítězila v tomto případě i nad samotným čtenářem.