Sága rodu Habsburků: od Svaté říše římské po Evropskou unii - Jean des Cars

Sága rodu Habsburků: od Svaté říše římské po Evropskou unii - Jean des Cars

Nakladatelské údaje: Praha: Brána 2014

Rozsah: 418 s.

Anotace:

Ve švýcarském kantonu Aargau se dodnes tyčí pozůstatky původního sídla Habsburků, strohé středověké tvrze. Zde se v 11. století začala odvíjet impozantní historie rodu, který více než šest století sehrával podstatnou roli v dějinách Evropy, ale i Jižní Ameriky. Rod se pozvedl k výšinám moci už v roce 1273, kdy byl k údivu mnohých zvolen hrabě Rudolf Habsburský císařem Svaté říše římské. V rodové historii jsou jména impozantních osobností všeobecného významu, jako byli Karel V., Rudolf II., Marie Terezie, Josef II. či František Josef I., ale ovšem nejen ti. Autor neúnavně bádal v archivech, navštívil všechna významná rodinná sídla a shromáždil cenné a podrobné informace o slavné dynastii, jejíž osudy se úzce dotýkaly i českých zemí.

Hodnocení:

2/10

Komentář k hodnocení:

Opravdu těžce se vzpamatováváme z knihy od Jeana des Cars. Můžeme s jistotou říci, že „vyniká“ množstvím mylných informací, které jsou pro nás těžko stravitelné, neboť je považujeme za všeobecně známé a prakticky se v nich nechybuje. Francouzský novinář však dokázal nemožné. Jelikož má kniha přes 400 stran a vypadá na první pohled lákavě, nenechte se zmást obalem. Ten je totiž jednou z mála vydařených na této publikaci. Ale abychom ospravedlnili takto nízké hodnocení, musíme se podívat na celou knihu opravdu podrobně. Začneme pozitivy, tedy několika málo kladnými body této knihy. Kniha jednoznačně zaboduje svou poslední kapitolou, kde autor nemusí čerpat ze svých vědomostí (díky bohu), a staví ji na výpovědích následníka trůnu a posledního korunního prince Otty Habsburského. Zde opravdu máte pocit, že kniha přináší něco nového, či alespoň zajímavého. Bohužel těch několik stran na začátku a na konci knihy je zničeno dlouhými 400 stranami textu, který je psán mnohdy až nesmyslně jednoduše. Uveďme příklad ze strany 352, kde autor píše: „Vysílený císař chtěl znát příčinu úmrtí (myšlena je smrt Žofie, dcery císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské – pozn. rec.). Tyfus? Snad. Spalničky, jimiž starší a méně odolnou sestru nakazila Gisela? Možná. Pouhá otrava ze špatného jídla? Může být.“ Tohle opravdu nepůsobí hezky a rozhodně to ničím nezaujme. Dalším příkladem spousty nezodpovězených otázek, které autor předložil, aniž by se nad tím blíže zamyslel, je strana 177. A takových to autorových spekulací je kniha přímo přeplněna. Ale opusťme kritiku subjektivního dojmu z autorova psaní. Čeká nás totiž ještě dlouhý seznam nepřesností, kterých se autor dopustil. Začneme něčím lehčím (i když možná…). Autor na 188. straně píše, že Fridrich Falcký, známý „zimní král“, byl bratrem anglického krále Jakuba I. (ve skutečnosti byl jeho zetěm, neboť si vzal Jakubovu dceru za ženu). Jdeme dále. Na straně 195. omladil císaře Leopolda I. o rovných 10 let, když píše: „Aby vyvážil (myšlen je španělský král Filip IV. – pozn. rec.) možné a podložené nároky francouzského krále, je starší sestra Marie Theresie, infantka Markéta Theresie, provdána v roce 1666 krátce po smrti Filipa IV. za patnáctiletého císaře Leopolda I.“ Leopold se narodil roku 1640, a tak mu v tento rok bylo o 10 let více. Už tohle jsou základní informace, které se dají lehce ověřit, a není potřeba hledat někde v archivu. To však ještě není vše. Dostáváme se k takovým perlám, když se na straně 313. dočítáme, že se císař František Josef I. narodil 18. října (jen pro úplnost, ačkoli předpokládáme, že to není příliš potřeba, František Josef se narodil 18. srpna). Na 282. straně už to dokonce nevydržel ani překladatel a celkem třikrát na této straně autora opravil (důkaz toho, že i lidé ve vydavatelství mají větší přehled, než samotný autor). To už opravdu zavání průšvihem 1. kategorie. K dalším nepřesným informacím dochází např. u Rudolfovy sebevraždy, kde autor píše: „Podle oficiální verze, která se v následujících dnech měnila a obtížně se vnucovala veřejnosti, Rudolf zabil svou mladou milenku a vzápětí spáchal sebevraždu.“ (s. 380) Podle oficiální verze, nebylo o milence Mary Vetserové nikde zmínky. Další smutnou zprávou jsou informace o Františku Ferdinandovi d’Este. Celý jeho konflikt s císařem Františkem Josefem I., jeho život a smrt, jsou shrnuty do jediného odstavce, a i zde autor chybuje. Na straně 382. píše autor, že František Ferdinand prosazoval „trialismus zahrnující i severní Slovany“. To je ovšem nesmysl, protože jasně víme, že kdyby se František Ferdinand naklonil k trialistickému řešení, určitě by zvýhodnil jižní Slovany, aby více oslabil Uhry. Velice podezřelou se nám zdála údajná věta otce císaře Františka Josefa I. Františka Karla, kterou autor zmiňuje na straně 362. Po prohrané prusko-rakouské válce roku 1866 údajně František Karel prohlásil cynicky: „I já bych to svedl líp!“ Nemůžeme s ní souhlasit, neboť velice podobnou (ne-li stejnou) větu, a ve stejný okamžik, pronesl císař Ferdinand I., který abdikoval ve prospěch Františka Josefa. U rakouského císaře Ferdinanda I. ještě zůstaneme. Vůbec nás nepřekvapilo, že autor si nedal žádnou práci a odsoudil Ferdinanda jako „zaostalého“ (s. 319) a „debilního“ (s. 318). To je prostě názor, který už dnes nemůže obstát, natož u knihy vydané roku 2014 (v Paříži roku 2010). Nicméně co nás překvapilo, je naprosté uctívání císařovny Alžběty. Tu autor hodnotil zcela nekriticky. Nepřekvapil, s ohledem na celý průběh knihy, ani s pojetím boje chudinky Sisi s nelítostnou tchyní Žofií Bavorskou (netřeba dodávat, že ani tento názor již neobstojí). Navíc se autor chystá vydat knihu s názvem Osudová Sisi (měla by vyjít v létě 2016), což bude pravděpodobně jen okopírovaná a nicneříkající snůška všeho možného o oběti Sisi a zlé tchyně Žofie. Nicméně dáme autorovi šanci a knihu, pokud vyjde, zahrneme do seznamu četby. Před závěrečným shrnutím ještě krátce odbočíme, když řekneme, že ani překladatel se příliš nevyznamenal. Na jednu stranu je potřeba ho pochválit za úspěšnou opravu autora (což je určitě nad jeho rámec a svědčí to o jeho přehledu), na druhou stranu zařadil do knihy takové věty, typu: „veškeré žádné“ (s. 223), či výraz „bezživotí“ (s. 145), který je sice možné najít v Pravidlech českého pravopisu, ale popravdě jeho užití je velice krajní.

Co říci závěrem. Tohle opravdu není dobrá kniha, nemá poznámkový aparát, chybí literatura (zda-li ji autor vůbec užil?) a názory, které des Cars považuje za zajímavé či nově objevené, jsou již známy dlouho před ním. Kniha má tolik chyb (vyjmenovány byly jen ty nejkřiklavější), že se z ní prakticky nedá čerpat, a rozhodně to ani nedoporučujeme. Máme však obavy, že jeho další počiny budou vypadat obdobně, a proto se smutným výrazem odkládáme knihu, kterou autor pohřbil již tím, že nad ní začal přemýšlet.