Osudová Sisi - Jean des Cars

Osudová Sisi - Jean des Cars

Nakladatelské údaje: Praha: Brána, 2016

Rozsah: 363 s.

Anotace:

Osud této legendárně krásné, rozmarné a samotářské panovnice nepřestává fascinovat. Inspirovala malíře, básníky, psychology, filmaře... Kniha líčí Sisi, okouzlující bavorskou princeznu, která se v r. 1854 vdala za císaře Františka Josefa, vládnoucího padesáti milionům poddaných. Ve Vídni ji kritizovali, ale v Budapešti ji zbožňovali, neboť bránila maďarský nacionalismus proti rakouské nadvládě. Sisi jako moderní žena a horlivá cestovatelka projížděla Evropou a prchala před strnulým protokolem vídeňského dvora. I dnes je vzpomínka na ni ve střední Evropě stále živá. Jean des Cars pět let pečlivě shromažďoval dosud nezveřejněné nebo málo známé vzpomínky, setkával se s císařovninými potomky, prohledával archivy bývalé habsburské říše. Díky V roce 1898 zavraždil pozoruhodným odhalením líčí tuto nezapomenutelnou postavu v novém světle.

Hodnocení:

1/10

Komentář k hodnocení:

Když jsme poměrně nedávno dělali recenzi na knihu od stejného autora s názvem Sága rodu Habsburků, psali jsme, že i přes obrovské množství chyb v jeho publikaci, budeme recenzovat i jeho další knihu s názvem Osudová Sisi, která vyšla roku 2016 v nakladatelství Brána. Po této zkušenosti jsme se autorem nechali přesvědčit o jeho naprosté neschopnosti a slibujeme čtenářům, kteří si přečtou tuto recenzi, že už je nebudeme nikdy trápit tím, co si Jean des Cars zase vylže za příběhy. S klidným srdcem můžeme už na začátku říci (a nebudeme sami), že tato kniha dopadla ještě hůře než ta předchozí. Chyb, kterých se autor dopustil, je takové množství, že je zde nebudeme ani všechny jmenovat, nicméně abychom odůvodnili takto negativní ohodnocení, je potřeba ty nejvýraznější ukázat, aby si čtenář uvědomil, že pokud na tuto knihu narazí někde v knihkupectví, tak ať se jí rozhodně vyhne. Ale jako vždy začneme pozitivy, kterých je tentokrát ještě méně než u jeho knihy předešlé. Ať hledáme, jak hledáme, nemůžeme nalézt v podstatě žádné pozitivum (pokud nebudeme chtít nazvat „hezký obal“ jako pozitivum). Tak jdeme na to. Vezmeme to od relativně „prostých“ chyb, které sice v jiných knihách nenajdeme, nicméně ve srovnání s tím, co přijde, je takto můžeme pojmenovat. Postupně se však dostaneme do takových extrémů, kdy si autor vymýšlí fakta, navíc ne příliš šikovně.

Stejně jako u knihy Sága rodu Habsburků, ani zde se překladatel neudržel a musel zasáhnout do francouzského textu, a to na straně 18 (napadá nás otázka, proč tedy tuto knihu dále překládal, když musel vědět, že to je takto hrozné), kde des Cars označil císaře Ferdinanda I. za „slabomyslného“. V souvislosti s Ferdinandem I. na stejné straně uvádí úplně mylný výrok, který prý Ferdinand pronesl k mladému Františku Josefovi, když se vzdával trůnu (nikoli „Bůh ti žehnej. Buď statečný a Bůh tě ochrání.“, ale „Není zač, rádo se stalo, jen buď hodný.“). Na straně 44 udělal autor z císaře Františka I., manžela Marie Terezie, hned Františka II., a vůbec mu nevadilo, že čtenářům píše o činnostech roku 1752 (děti na základní škole jsou na tom s panovníky lépe než Francouz). Když už jsme u těch letopočtů, na stejné straně dokazuje autor, že neumí ani počítat, když píše o udělení dispensu pro novomanžele Alžbětu a Františka Josefa. Autor uvádí, že k němu došlo roku 1864, tedy 10 let po svatbě novomanželů. Nebere si servítky, když na straně 62 tvrdí, že se vztah Alžběty a Žofie pokazil již těsně po svatební noci, údajně tím, že Sisi odmítla snídat u rodinného stolu. Dostali jsme se k tomu, co se v knize řeší nejvíce, tedy vztah snachy Alžběty, evidentně nevinné, křehké, plaché a nepochopené bytosti, která trpí vším na vídeňském dvoře, a tchyně Žofie, zákeřné, agresivní a zlé ženy, která neustále zasahuje do jinak harmonického manželství. Tento názor, který najdete snad na každé stránce této knihy, je naprosto zastaralý a mylný, ovšem co bychom chtěli po francouzském autorovi, který si evidentně při psaní knihy pustil filmy s Romy Schneiderovou. Cokoli se zde dočtete o těchto dvou osobách, vždy bude Sisi ta ukřivděná a Žofie ta, která za to může. To jsme rázem zestručnili cca 200 stran knihy. Na zbytku se nacházejí rovněž úžásně nepřesné informace, kterým už jsme se při čtení jen smáli (v určitou chvíli jsme je přímo vyhledávali, a že to nebylo příliš těžké). Další osobou, kterou autor velice rád popisuje, je arcivévoda Ferdinand Maxmilián. I zde však většinou klame než informuje. Tak například se nestydí tvrdit, že František Josef (téměř s nadšením) souhlasil s tím, aby jeho bratr přijal mexickou korunu. Dokonce píše, že „mohl být takto bez obtíží odstaven“ (s. 132). Na jiném místě označuje Ferdinanda Maxmiliána za „slabošského muže“, aby mu vzápětí mohl složit poklonu (s. 185). Opravdu podivné. Des Cars také zmiňuje putování mexické císařovny Charlotty, ovšem úplně vynechal to, že byla rovněž v Římě u papeže (s. 175). Nechybí ani (autor se vůbec nepoučil, neboť stejný prohřešek byl nalezen i v jeho předešlé knize) citace „I já bych to dokázal líp!“ (reakce na prohranou prusko-rakouskou válku), kterou však přiřkl mylně císařovu otci Františku Karlovi (tento citát vyřkl v Praze sídlící císař Ferdinand I. – viz s. 175). Další věcí, kterou Francouz naprosto pomotal (a ne jen jednou), je označování Budína a Budapešti. Zde je situace složitější, takže bychom se vůbec nezlobili, kdyby se autor držel Budapeště už od začátku, ačkoli ke skutečnému vzniku tohoto velkoměsta došlo až roku 1873. Nicméně des Cars se neuvěřitelnou pravidelností míchá Budín s Budapeští dohromady (např. na straně 163 se zmiňuje o Budapešti, ačkoli je rok 1866, dále však často užívá výraz Budín i Budapešť – má to prostě pomotané). Zmiňme už jen „drobnosti“, které však většina lidí, co se zajímá o toto období, zná poměrně dobře. Jen zde se dočtete, že Žofie chtěla zachovat vídeňské hradby a byla proti jejich zbourání (s. 99). Des Cars se na straně 117 zmiňuje o jakémsi zářijovém diplomu, aby pak na straně 124 uvedl správně, že jde o říjnový diplom. O Alžbětě také píše, že donutila svou kadeřnici Fanny, aby se provdala – viz 214 (nikoli, spíše jí umožnila dále vykonávat službu u dvora, ačkoli byla provdaná). U korunního prince Rudolfa nás překvapí jakýsi Joseph Latour von Thurnberg – viz 156 (správně je von Thurmburg). Celý náš výčet (nutno podotknout, že těch chyb je mnohem více) zakončíme citací z knihy, kde autor píše o Luigim Lucheni: „Byl odsouzen na doživotí, ve vězení se 20. února 1900 pokusil o sebevraždu otvírákem na konzervy a nakonec se večer 16. října 1900 v celé oběsil, určitě v záchvatu vzteku a nikoli kvůli výčitkám svědomí, které neměl.“ (viz s. 361) Luigi Lucheni nezemřel roku 1900, ale roku 1910.

Sečteno podtrženo, knihu si v žádném případě nekupujte, neboť považujeme její hodnotu za nižší než papír, na kterém byla vytištěna. Dobrodruhům, kteří touží po pobavení a chtějí zahnat nudu, doporučujeme jako tip, u něhož se jistě pobaví.

 

Další recenze na: alzbeta-sisi.blog.cz/1608/jean-des-cars-osudova-sisi