Naše milá Sisi: pravda o arcivévodkyni Žofii a císařovně Alžbětě na základě dosud nezveřejněných dopisů - Gabriele Praschl-Bichlerová

Naše milá Sisi: pravda o arcivévodkyni Žofii a císařovně Alžbětě na základě dosud nezveřejněných dopisů - Gabriele Praschl-Bichlerová

Nakladatelské údaje: Praha: Ikar, 2010

Rozsah: 222 s.

Anotace:

Tato kniha přináší zcela nový, dosud neznámý obraz císařovny Alžběty. Sami Habsburkové, především arcivévodkyně Žofie, její děti a snachy, jsou totiž vypravěči příběhů, které se čtenář dozví z jejich dosud nezveřejněných dopisů. Arcivévodkyně Žofie byla milujícím srdcem rodiny. Svou lásku předávala s intenzitou sobě vlastní dětem, snachám i vnoučatům. Byla nadšenou pisatelkou dopisů, které si pravidelně vyměňovala s četnými sourozenci, se svými dospělými syny i jejich manželkami. Tato rodinná korespondence však neinformuje jen o všedních událostech císařské rodiny, ale dotýká se i některých aktuálních historických událostí. Je nanejvýš pravděpodobné, že na základě publikování těchto dopisů historie přepíše mnohé kapitoly ze života císařovny Alžběty a arcivévodkyně Žofie.

Hodnocení:

7/10

Komentář k hodnocení:

Kniha slibuje obrovské odhalení vztahu mezi arcivévodkyní Žofií a císařovnou Alžbětou. Dle starších životopisů byl vztah mezi těmito ženami velmi napjatý a autorka této publikace chce ukázat dle dochovaných dopisů, že vztah mezi Žofií a Alžbětou byl harmonický a pokojnější. Dále chce poukázat na to, že i manželství císařovny Alžběty a císaře Františka Josefa I. bylo vřelejší láskyplnější. Tolik v podstatě slova autorky, a teď skutečnost.

Než se ale dostaneme k samotnému hodnocení knihy, rádi bychom uvedli, jak je kniha stylizovaná. Volně by se začátek knihy mohl zdát jako jakási zpověď, proč se autorka tomuto tématu věnovala a na co všechno při zkoumání dopisů narazila. Později ale přechází k samotným dopisům a jejich uvozování do kontextu. Tolik ke stylizaci.

Hodnotit, zda autorka svůj cíl splnila a ukázala nám císařovnu a její tchýni v jiném světle je poměrně složité. Na jednu stranu autorka předkládá dopisy, které by měly tento vztah osvětlit. Jenže s dopisy se pojí hned několik problémů. Tím prvním je, že drtivá většina dopisů psala arcivévodkyně Žofie, což znamená, že nám autorka předkládá pohled arcivévodkyně Žofie na své okolí. Ten sice ukazuje, že s Alžbětou vycházela (či se snažila vycházet) zadobře, jenže pořád je to jen její pohled. Co jsme zaznamenali, tak pouze jediný dopis (v knize pár řádků) píše císařovna Alžběta (neboť, jak autorka sděluje čtenářům, byla na psaní dopisů velice líná), a ten se ani náznakem nedotýká arcivévodkyně Žofie, tudíž její pohled neznáme. Dalším problém se stává pravda v oněch dopisech. V žádném případě nezpochybňujeme pravost dopisů, ale říkáme, že jejich význam jako jediného zdroje je až příliš nadhodnocen. Ačkoli nemůžeme říci, proč by to arcivévodkyně Žofie dělala, ale je možné, že dopisy představovaly pouze idylickou představu, jak by vše mělo fungovat. Vzpomeňme na korespondenci korunního prince Rudolfa a jeho manželky korunní princezny Stefanie. Rudolf si s ní dopisoval jako oddaný manžel až do konce svého života, ačkoli jejich manželství již delší dobu nefungovalo. Dále je potřeba zmínit i několik dopisů císaře Františka Josefa I., které však na vztah nemají příliš velký vliv. Je tedy možné vyloučit příhodu s vybranou nevěstou Alžbětinou sestrou Helenou, jako předem známé císařovny, neboť se k tomu i Žofie vyjadřuje. Nicméně k úplnému osvětlení vztahu císařovny Alžběty a arcivévodkyně Žofie si ještě budeme muset počkat, alespoň dokud nám někdo nepředloží i jiný důkaz, než Žofiiny dopisy. Pokud se tak stane, bude autorka rozhodně první, kdo na tuto problematiku upozornil.

Co se týče čtivosti knihy, tak jednoznačně můžeme čtenáři tuto publikaci doporučit, protože dopisy jsou přehledně a pečlivě uvozeny do kontextu a vždy víme, o koho se jedná a kdy k dané události došlo.