Ferdinand I.: poslední Habsburk na Pražském hradě: spravedlnost pro císaře - Gerd Holler

Ferdinand I.: poslední Habsburk na Pražském hradě: spravedlnost pro císaře - Gerd Holler

Nakladatelské údaje: Praha: Brána, 1998

Rozsah: 195 s.

Anotace:

Objektivní zhodnocení období vlády podceňovaného rakouského císaře a posledního korunovaného českého krále Ferdinanda I. (V.), zvaného Dobrotivý, který po své abdikaci v roce 1848 žil a také zemřel na Pražském hradě. Autor, lékař, posuzuje Ferdinanda, jenž trpěl od dětství těžkou epilepsií, i z medicínského hlediska. Ferdinand se nakonec stal rakouským panovníkem především přičiněním knížete Metternicha, a ač byl považován za slabomyslného, patřila doba jeho vlády k nejklidnějšímu období dějin rakouských zemí. Českého čtenáře zaujme také líčení panovníkova pobytu v Praze a v jeho letním sídle v Zákupech.

Hodnocení:

9/10

Komentář k hodnocení:

Autorovi se podařilo něco mimořádného. Zbavit císaře Ferdinanda nálepky slabomyslného a neschopného císaře. Na začátku knihy se rozsáhle věnuje Ferdinandově nemoci, epilepsii. Poukazuje na několik důležitých skutečností: Ferdinand byl nemocný, nikoli slabomyslný či neschopný; nebylo prokázáno, že by epilepsie, kterou mj. trpěly velké historické osobnosti (Caesar, Alexander Veliký, Petr Veliký, Gustav Flaubert, Alfréd Nobel či Nicolo Paganini) včetně Ferdinandova bratra Františka Karla, byla dědičnou chorobou (je tedy vyvrácen mýtus degenerace vlivem otcova příbuzenského druhého manželství); císař Ferdinand I. nebyl slabomyslný, ale nesmírně opožděný - v každém případě to bylo vinou tehdejšího léčení této nemoci - žádná fyzická ani duševní námaha). Až vlivem jiného přístupu jeho vychovatelů se daří Ferdinandovi jeho opožděnost dostihnout. Jeho schopnosti naopak vyzdvihuje skutečnost, že se všem svým dovednostem (jazyky, dvorní etiketa, botanika, hra na dva hudební nástroje...) dokázal naučit v mnohem pozdějším věku a ve velmi rychlé době. Autor také poukazuje na mnohdy nesprávně interpretované znaky, které mohly vyvolat dojem Ferdinandovy hlouposti. Správně poukazuje a vysvětluje tyto znaky, které se mohou i dnes vysvětlovat různými způsoby. A nesmíme zapomenout ani na rakouskou šlechtu, která dokázala být velice přísná a neméně kritická ke každé maličkosti (císařovna Sisi by určitě na toto téma řekla své). Jednu věc však Ferdinandovi upřít nemůžeme. Jeho doba byla konzervativní a stavěla na předchozích zkušenostech císaře Františka I. Z knihy je patrné, že se Ferdinand ke skutečné moci a politice nedostával tak často, jako jeho předchůdce či následník. Nicméně je tato kniha napsána nesmírně čtivou formou, která člověka zbaví většinového (nesprávného) názoru na tohoto panovníka.