Spis o stavu Rakousko-Uherska (duben 1917)

09.08.2015 11:42

Po neúspěšné návštěvě císaře Karla a císařovny Zity 3. dubna 1917 v Bad Homburgu v Německu, se císař společně se svým ministrem zahraničí Czerninem rozhodly zprostředkovat císaři Vilémovi katastrofický stav Rakousko-Uherska. Tento spis, ačkoli směřuje na adresu císaře Karla, byl primárně určen německému císaři. Všechny zde líčené události se buď staly (neboť dokument zobrazuje i celoevropské ohrožení ze strany revoluce), nebo v danou chvíli byli platné. Sám Galandauer soudí, že tento pamětní spis je ukázkou dobové situace a analýzy převratných změn, kterými celá Evropa v době Velké války procházela.[1]

 

    „Je naprosto jasné, že naše vojenská síla se blíží svému konci... Stačí poukázat na to, že docházejí suroviny potřebné k výrobě munice a že je zcela vyčerpán lidský materiál a že, a to především, se lidových vrstev v důsledku podvýživy zmocňuje temné zoufalství, které činí nemožným, aby byly snášeny bědy války. I když doufám, že se nám podaří vydržet nejbližší měsíce a úspěšně se bránit, je mi naprosto jasné, že je úplně vyloučena další zimní kampaň, jinými slovy, že v pozdním létě nebo na podzim musí válka skončit za každou cenu... Nemohu nechat stranou téma, které tvoří těžiště argumentace. Tj. revoluční nebezpečí, které se objevuje na horizontu celé Evropy... Pět monarchů bylo zbaveno v této válce trůnu a zarážející lehkost, s jakou byla svržena nejsilnější monarchie na světě, nutí k zamýšlení a připomíná větu: exempla trahunt. Nelze odpovědět, že v Německu nebo Rakousku-Uhersku jsou jiné poměry, že něco takového v Berlíně nebo ve Vídni vylučuje pevně zakořeněná myšlenka monarchismu. Tato válka zahájila novou éru světových dějin: nemá žádné vzory a příklady. Svět již není tentýž, jaký byl před třemi léty, a marně budeme ve světových dějinách hledat analogie k tomu, co se dnes stalo každodenností. Státník, který není slepý a hluchý, musí postřehnout, jak každý den nabývá na síle temné zoufalství obyvatelstva: musí slyšet temný hněv širokých mas a musí, je-li si vědom své odpovědnosti, počítat s tímto faktorem...

    Na naše Slovany působí ruská revoluce silněji než na Němce z říše a daleko větší odpovědnost za pokračování ve válce nese monarcha, jehož zemi sjednocuje jen pouto dynastie, než ten, jehož lid sám bojuje za národní samostatnost. Vaše Veličenstvo ví, že zátěž, která spočívá na obyvatelstvu, nabyla takové síly, že se stává prostě nesnesitelná; Vaše Veličenstvo ví, že tětiva je tak napjatá, že může prasknout kdykoliv... Nevěřím, že v Německu se vnitřní situace podstatně liší od situace u nás, jen se bojím, že v Berlíně vojenské kruhy propadají určitým iluzím. Jsem pevně přesvědčen, že Německo, přesně tak jako my, dospělo ku konci svých sil, což ostatně odpovědné politické kruhy v Berlíně vůbec nepopírají... Jestliže monarchové Ústředních mocností nebudou schopni v nejbližších měsících uzavřít mír, pak to učiní národy přes jejich hlavy a pak vlny revoluce odplaví vše, pro co naši bratři a synové dnes ještě bojují a umírají... Americké vyhlášení války bezpochyby podstatně zostřilo situaci. Je možné, že uplynou měsíce, než Amerika vrhne na bojiště síly, které by stály za zmínku; nicméně morální účinek, který spočívá v tom, že Dohoda může doufat na novou silnou pomoc, mění situaci v náš neprospěch... Jak se budou vyvíjet události v Rusku, se dnes neví. Doufám – a to je těžiště mé celé argumentace –, že Rusko ztratilo na dlouhou dobu, snad navždy, svou útočnou sílu a že tento důležitý moment může být využit. Přesto se domnívám, že nás v bezprostřední budoucnosti očekává francouzsko-anglická a pravděpodobně také italská ofenziva, a doufám, že se nám podaří oba tyto útoky odrazit. Jestliže se nám to podaří – a já počítám s tím, že se tak stane ve dvou až třech měsících –, pak musíme, dříve než Amerika znovu změní vojenskou situaci v náš neprospěch, přijít s dalekosáhlým, do detailu vypracovaným návrhem na mír a nesmíme se bát případně přinést velké, těžké oběti. V Německu se vkládají velké naděje do ponorkové války. Považuji tyto naděje za klamné... Vaše Veličenstvo si pamatuje, že admirál Holtzendorff, když byl posledně ve Vídni, pozitivně předpověděl, že zostřená ponorková válka položí Anglii během šesti měsíců na lopatky. Vaše Veličenstvo si pamatuje, že jsme všechny tyto předpovědi potírali a že jsme prohlásili, že sice nepochybujeme, že ponorková válka Anglii poškodí, že však očekávaný úspěch bude vyrovnán předpokládaným vstupem Ameriky do války. Od zahájení ponorkové války uplynulo dvaapůl měsíce (tedy téměř polovina ohlášené doby) a všechny zprávy, které z Anglie máme, se shodují v tom, že na porážku našeho nemocnějšího a nejnebezpečnějšího nepřítele není ani pomyšlení. Když Vaše Veličenstvo, vzdor těžkým pochybnostem, vyhovělo německým přáním a nechalo rakousko-uherské válečné námořnictvo podílet se na ponorkové válce, pak se tak stalo nikoliv proto, že by nás německé argumenty přesvědčily, nýbrž proto, že Vaše Veličenstvo považovalo za absolutně nutné postupovat ve všech oblastech ve věrném branném společenství s Německem, a proto, že jsme nabyli přesvědčení, že Německo bohužel nelze přimět k tomu, aby ustoupilo od již přijatého rozhodnutí zahájit zostřenou ponorkovou válku. Ale dnes začínají v Německu i nenadšenější příznivci ponorkové války seznávat, že tento prostředek nerozhodne o vítězství, a doufám, že nesprávná myšlenka, že se podaří Anglii přinutit v průběhu několika měsíců k míru, ztratí také v Berlíně půdu pod nohama. V politice není nic nebezpečnějšího než věřit tomu, co si člověk přeje, nic není osudovějšího než nevidět pravdu a oddávat se utopickým iluzím... Vaše Veličenstvo odmítlo opakované pokusy našich nepřátel odtrhnout nás od našich spojenců, neb Vaše Veličenstvo není schopno jakéhokoliv nepoctivého jednání. Avšak Vaše Veličenstvo mě současně pověřilo, abych spojeneckým státníkům německé říše sdělil, že jsme na konci našich sil a že Německo nemůže s námi počítat déle než do konce léta. Já jsem tento rozkaz provedl a nenechal jsem německé státníky na pochybách, že také pro Německo je nemožné vést další zimní kampaň... Vaše Veličenstvo podalo důkaz, že nemyslí egoisticky a že neočekává od německého spojence žádnou oběť, kterou by Vaše Veličenstvo nebylo ochotno samo přinést. Nelze požadovat více. Vaše Veličenstvo je povinováno Bohu a Vašim národům podniknout všechno, aby bylo zabráněno katastrofě zhroucení monarchie; máte svatou povinnost k Bohu a k Vašim národům, abyste bránil dynastický princip a Váš trůn všemi prostředky, až do posledního dechu.[2]

 

Autor tohoto spisu je neznámý – Zita tvrdí, že spis napsal Karel, Czernin se zase k autorství hlásí sám a Polzer-Hoditz tvrdí, že se na dokumentu podíleli Karel s Czerninem. Každopádně byl dopis předán hrabětem Ledochowským do Homburgu k rukám císaře Viléma II.

Jeho odpověď dokládá, jak Německo a Rakousko-Uhersko žilo v úplně jiných světech a mělo úplně jiné představy.

 

    „V současnosti by byl všeobecný mír vykoupen tím, že bychom se museli podvolit vůli našich nepřátel. Takový mír by však lid nesnesl a vyvolal by osudné nebezpečí pro monarchii. Je zapotřebí klid, odhodlání a i navenek demonstrovaná sebedůvěra. Události v Rusku se dosud vyvíjely v náš prospěch... Naším prvním úkolem jest pozorovat a podporovat rozkladný proces v Rusku... Tak jako jsme se v červenci 1914 postavili v bezvýhradně spojenecké věrnosti po bok Rakouska-Uherska, tak také na konci světové války najdeme základnu pro takový mír, který oběma úzkým spojenectvím svázaným monarchiím poskytne záruku slibné budoucnosti.“[3]

 

Literatura: GALANDAUER, J. Karel I. Poslední český král. Praha a Litomyšl 2004. 167-170 s.


[1] GALANDAUER, J. Karel I. Poslední český král. Praha a Litomyšl 2004. 167 s.

[2] GALANDAUER, J. Karel I. Poslední český král. Praha a Litomyšl 2004. 167-169 s.

[3] GALANDAUER, J. Karel I. Poslední český král. Praha a Litomyšl 2004. 170 s.