Rakousko jako poslední pojítko našeho národa a našich zemí

29.12.2014 21:32

 

            Ano, bylo to tehdy naposledy. Neznamenalo to „jen“ mít panovníka, monarchu, znamenalo to i uvědomění si, kam patříme. Dnes, stejně jako po rozpadu monarchie Rakousko, svou identitu stále hledáme. Nejsme sžiti s tímto umělým výtvorem, který nám do hlav vtiskl Masaryk, Beneš a jiní představitelé první republiky. A tyto konstrukty typu, že nám patří i kus bývalých Uher v podobě Slovenska, o Podkarpatské Rusi ani nemluvě, nás dodnes ovlivňují. Dnes byste Rakušanovi nikdy neřekli bratře, tak jak to děláme u Slováků, a přesto byli našimi bratry mnohem déle a geograficky i mnohem více, než uherští Slováci. Jaký to paradox.

            Ale začněme od začátku. Pokud bychom chtěli vymezit kritickou dobu, byla to vůbec celá 1. světová válka. Pro vymezení kritické datace rozpadu Rakousko-Uherska, jednalo by se o 28. říjen 1918, kdy se však za příznivých okolností (např. ze strany Dohody) dalo rozpadu ještě zabránit, a 11. listopad 1918, kdy tedy opravdu došlo k onomu rozpadu spojené s uzavřením míru a kapitulací. Masarykova myšlenka, působící v roce 1914 neuvěřitelně fantaskně, se prosadila. Tento uměle vytvořený konstrukt, který zničil veškerou historii českých dějin, pohřbil i nově vzniklý stát. A vůbec nemusela vypuknout 2. světová válka, aby k takovému pohřbu první republiky došlo. Masarykova myšlenka totiž padala i s jeho jménem. Určitým předpokladem se stala kontinuita Československa ještě v bezprostředním nástupu na prezidentský úřad v podobě Edvarda Beneše, který Masarykovi pomáhal, nicméně osobnost našeho druhého prezidenta je rozporuplná a já mohu jen dodat, že se Beneš zdiskreditoval sám. Ale co po něm? Není tu žádný pokračovatel ani představitel první republiky. Kontinuální linie panovnické monarchie byla násilně přerušena úřadem prezidenta, který je však značně nestabilní a stojí a padá na osobnosti prezidenta, který ke svému úřadu mnohokrát nebyl ani vychováván, jako tomu bylo u panovníků.

            S nástupem druhého prezidenta, byť ještě „masarykovsky“ dobře odůvodněným, je spojen úpadek první republiky. Neměl to jednoduché, to určitě ne, ale v mnoha jeho rozhodnutích (před válkou, během války i po ní) je zřejmá jeho komplikovaná povaha. Takže místo, aby první republiku svou osobností posílil, jeho činy působily spíše naopak.

            Nastává období 2. světové války a prezident, který by měl stát v čele svého národa, když ho ohrožuje cizí země, emigruje do zahraničí. Srovnáme-li snahu Otty Habsburského, který se těsně před anšlusem Rakouska snažil dostat do jeho čela, aby mohl anšlusu zabránit, je útěk našeho prezidenta v podstatě ostudou našeho národa. A neprojde vysvětlení, že se snažil najít pomoc v zahraničí, protože na to měl poměrně dostatek času v době jeho působení jako ministr zahraničních věcí. Prostě výchova k vládnutí je vidět na první pohled.

            Po válce nastává krátké období tzv. demokracie. Nelze to nazývat demokracií, protože s návratem našeho druhého prezidenta sem přichází i sovětská politika. Ani o volbách v roce 1946 nemůžeme říci, že byly demokratické, tak proč takto nazývat tříleté období? Zřejmě proto, že v roce 1948 nastává hotový teror, který bude trvat dlouhých 40 let. Takže místo, abychom se vrátili alespoň k demokracii, byť více rozdělující společnost, než spojující, nastává doba naprostého zvrácení lidské společnosti vlivem komunistů. Těchto 40 let nás ovlivňuje a rozděluje dodnes, a bude tomu tak ještě po dlouhou dobu.

            Ale co současnost? Co období po roce 1989? Naši slovenští „bratři“ se odtrhli, komunisté i přes veškeré způsobené zlo tu stále jsou a fungují a česká společnost si nedokáže na tyto rychlé změny stále zvyknout. Proto veškeré snahy zavedení jakýchkoli systémů kapitalistického ražení naráží na komunistický gen v každém z nás, ale to bych se příliš rozepisoval. Jak je to na nejvyšším postu? Máme tu opět prezidenty, ačkoli žádný z předchozích se nestal tou modlou, jakou by chtěli. Dokonce ani Masaryk ne, protože do modly ho stavíme v současnosti, ale v průběhu předchozích let byl častěji zatracován než vyzdvihován. A tyto hlavy státu by opět chtěly rozhodovat o všem. Václav Havel, byť velký bojovník za demokracii, se nedokázal vypořádat s komunisty. Václav Klaus, velký průkopník kapitalismu a samostatného trhu, svou myšlenku zavádí příliš brzy a přináší jen chaos. No a Miloš Zeman, člověk, který se již tolikrát zprofanoval, že mi na to nestačí ani list papíru, je ukázkou, kam až to může zajít. A stále je tu máme. A stále doufáme, že to bude jiné. A stále je v nás ten komunistický ustrašený človíček, který raději ustoupí, než aby bojoval. A proto sám za sebe říkám, byť jsem onu dobu nezažil a znám ji „jen“ z detailního studia historie: Jako národ jsme byli spojeni naposledy za doby, kdy jsme většina z nás zpívali sborem Zachovej nám Hospodine...!

 

Jiří Pánek