Nejčešštější král

31.05.2015 23:19

 

            Za výše zmíněný nadpis bych se z hlediska českého jazyka měl omluvit, nicméně na něm trvám. Jednak, ač jsem vystudoval český jazyk, proto, že lepší pojem, který by vystihoval panovníka, o kterém se budu více rozepisovat, jsem bohužel nenašel, jednak proto, že nepíši za účelem poukázat na estetiku (či možná v mém případě hanobení) češtiny, nýbrž za účelem najít našeho nejčešštějšího krále (a znovu to příšerné slovo – slibuji, že to bylo naposledy).

            Než se ale k tomuto panovníkovi dostanu, chtěl bych, abyste si sami položili otázku, koho mám na mysli (samozřejmě, do mé hlavy nevidíte, což je možná dobře, ale určitě, pokud jste si tuto otázku položili, snažíte se najít toho správného českého krále). Tak ještě jednou: Kdo by jím tak mohl být? Podíváme se na to chronologicky a možná dojdeme (a třeba i shodně) k jednomu panovníkovi.

            Na přelomu 9. a 10. století se moci v naší české kotlině ujímá domácí rod Přemyslovců. Tento rod vládne až do roku 1306, kdy po meči vymírá následkem vraždy Václava III. Z jeho řad bychom určitě nalezli mnoho elit, které se dají označit jako výrazné osobnosti. Osobnosti, které zasáhli do českých a v mnohém i zahraničních událostí. Musíme ale vyřadit česká knížata, protože český kníže rozhodně nemá takovou moc jakou posléze získali čeští králové (i vlivem udělování knížecího stolce pomocí léna císařem Svaté říše římské). Z českých králů nám tu zbyli Přemysl I. Otakar, Václav I., Přemysl II. Otakar, Václav II. a Václav III. Všechno významné osoby, které hrály velkou roli v Čechách i v zahraničí a jejichž jména museli znát všichni sousedící panovníci. Ve středověku by se o volbě jednoho z nich dalo uvažovat, nicméně v novějších dějinách by zřejmě neobstáli. A plně si uvědomuji rozdílnost a vzdálenost těchto období.

            Dalším významným rodem jsou Lucemburkové a jejich významní panovníci. Co takový Jan Lucemburský, Karel IV. či Zikmund I.? Opět osoby velice významné a v našem prostředí silně zakořeněné (dokonce natolik, že to byl právě Karel IV. – jako český král ale Karel I. – kdo získal v roce 2005 titul Největší Čech). Přesto zde není panovník, kterého mám na mysli. Jistým paradoxem je, že Karel IV. je zmiňován titulem Svaté říše římské a nikoli titulem českého krále, tedy Karla I.

            Následuje král, který pocházel přímo z řad české šlechty (opominul jsem Ladislava Habsburského, známého jako pohrobek, ale k Habsburkům se ještě dostanu), Jiřík z Poděbrad. Výrazný panovník, který se snažil balancovat mezi kališníky a katolíky, nicméně i vlivem vnitřního nepochopení domácí šlechty byly jeho kroky většinou neúspěšné.

            Po této kratičké epizodě (bez ohledu na délku panování Jiříka z Poděbrad) nastupuje na český trůn rod Jagellonců. Sám osobně si myslím, že tento rod zanechal v českém království významné stopy (např. v umění či architektuře) a že je až příliš dehonestován (vzpomeňme na Vladislavovo přízvisko „král Bene“), nicméně mezi rodem předcházejícím (Lucemburkové) a nadcházejícím (Habsburkové) příliš nevyčnívá.

            Vláda habsburského rodu byla v podstatě ukončena smrtí Karla VI. (jako český král Karel II.). A opět tu máme výrazné osobnosti a opět je to doba, která mi brání říci: „Ano, byl to právě ten či onen panovník z rodu Habsburků, na nějž by sedělo označení zmíněné v nadpisu tohoto článku (opravdu se snažím nepodlehnout užití češtinářsky nekorektního výrazu, který jsem užil výše).

            Ač bychom rádi uvěřili představě, že rod habsburský vládl v českém království téměř 500 let, vadí nám v tom právě vymření Habsburků po meči roku 1740. Na trůn se nicméně dostává rod habsbursko-lotrinský, který si své postavení musel vydobýt. Česká královna Marie Terezie však tuto úlohu zvládla a její potomci tak mohli dále vládnout. A opět je těžké říci, kdo z těchto 6 panovníků rodu habsbursko-lotrinského (kdybychom počítali i Marii Terezii z rodu Habsburků, tak 7) patří mezi nejvýraznější osobnosti. A opět musím vyřadit panovníky Josefa II., Leopolda II. či Františka II., resp. I. jako českého krále a rakouského císaře), neboť to hledisko, které je uplatňováno dnes a kterým by se dnes dal přiřadit výše zmíněný titul nesplňují.

            Tím kritériem, které jsem nechtěl zmiňovat hned na úvod článku, je nacionální uvědomění českého národa. Ne že by Češi přišli na to, že jsou Češi až nyní, ale proto, že právě teď, tedy v 19. století, se začíná uplatňovat jazykové hledisko národa, které se rozlišujeme v podstatě až dodnes. Že je člověk Čechem poznáme především tak, že jeho rodnou řečí je čeština (Masarykovu teorii o československém národu již definitivně vyvrátily události 20. století, takže ji ponechme bez povšimnutí). I o městě Chicago ve Spojených státech amerických víme, že zde byl starosta Čech (byl jím Antonín Čermák v letech 1931 až 1933) a že zde bylo mnoho Čechů, o které se budoucí starosta mohl politicky opřít. Bylo to jen tím, že se narodili na českém území? Rozhodně ne! Svou roli hrál i jazyk. A proto i moji kandidáti ovládali jazyk český (a můžeme říci, nepočítáme-li přemyslovské krále, že nejlépe z doposud vyjmenovaných rodů a králů), který uměli v určitých chvílích použít. Měli to dokonce těžší, než ostatní panovníci, protože tento jazyk se obnovoval a znovu utvářel až v průběhu 19. století. Nicméně Ferdinand I. (jako český král Ferdinand V.), František Josef I. a Karel I. (jako český král Karel III. – zde je nutné podotknout, že král Karel Albrecht, který se ujal vlády v českém království jako Karel III. v době panování Marie Terezie byl z českého království vyňat, a proto je rakouský císař Karel I. zároveň českým králem Karlem III., nikoli Karlem IV.).

            Všichni tři panovníci se učili češtině, a to tak úspěšně, že ji dokázali použít v proslovech i obyčejných rozhovorech. Nicméně jeden panovník ji používal častěji. Ač je těžké toto nějakým způsobem dokázat, třeba na základě zaznamenaných rozhovorů, dá se to celkem logicky odvodit. Tím panovníkem je rakouský císař Karel I., tedy český král Karel III. Ten má oproti Ferdinandovi a Františku Josefovi několik nesporných zkušeností s češtinou navíc. Jednou z nich je i dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově univerzitě mezi lety 1906 až 1907. Univerzita byla od roku 1882 rozdělena na českou a německou, a protože habsbursko-lotrinský rod si zakládal na nezaujatosti vůči jakémukoli národu (v době nacionálních rozbrojů byla tato nezaujatost vítána), vzdělávali jej jak profesoři z německé univerzity, tak profesoři z české. A i přesto, že se právnické zkoušky uskutečnily v němčině, musel arcivévoda Karel František Josef přicházet do styku s češtinou velice často. I samotný fakt, že pobýval na Pražském hradě v Praze, tedy v převážně jazykově českém městě, hrál důležitou roli. Když už jsme u těch rezidencí, za zmínku stojí, že v roce 1917 se stal už jako český král Karel III. vlastníkem zámku v Brandýse nad Labem. Směřujeme tak k dalšímu výraznému bodu, který hraje ve prospěch pozdějšího českého krále Karla III. Je to vojenská služba v Brandýse nad Labem (dnes Brandýs nad Labem-Stará Boleslav), která proběhla s krátkými či delšími přestávkami mezi lety 1908 až 1912 (od roku 1905 sloužil v Chudenicích a v Bílině). Byť vojenské, tedy německo jazyčné prostředí, opět se musel potýkat s češtinou. Dochovaly se krásné a humorné příběhy z pobytu v Brandýse nad Labem (viz autor Milan Novák a jeho publikace). Takže i tato zkušenost hovoří pro tohoto panovníka.

            Má volba je tedy jasná. A jelikož již dnes (bohužel) nemáme české království, a tedy i českého krále, musíme si vybrat z panovníků do roku 1918. Pokud bychom chtěli stavět na novodobém, a v podstatě i dnešním, pojetí národa, tedy ve smyslu jazykovém, byl by to právě český král Karel III. (jako rakouský císař Karel I.), kdo je dle mého názoru „nejčešštějším“ králem (uvozovky snad částečně řeší problém češtinářský).

 

Jiří Pánek