Memorandum pro Lethbridge - exil Madeira počátek roku 1922

09.08.2015 11:51

            „... Malé státy, které vznikly v důsledku našeho zhroucení, jsou pro Evropu politicky i ekonomicky škodlivé. Jsou zdrojem neustálých vnitropolitických a zahraničněpolitických zmatků. Na mezinárodním poli za prvé proto, že se mezi sebou nesnášejí, a za druhé proto, že pokud bude pokračovat v dosavadní politice, dříve nebo později budou vehnány do náruče ‚Velkoněmecka‘. Důvody, proč jsou vzájemné vztahy mezi těmito státy špatné, není těžké rozpoznat: Uhersko bylo roztrháno a rozděleno mezi Rumuny, Čechy a Srby. Je pochopitelné, že to nevyvolává přátelské pocity.

            Rakousko bylo rozkouskováno a jeho německy mluvící části postoupeny sousedům. Malí ‚vítězové‘ netrpělivě čekají na příležitost, aby mohli malé ‚poražené‘ zašlapat ještě víc do země; malí ‚poražení‘ zase číhají na okamžik slabosti malých ‚vítězů‘, aby jim aspoň kousek jejich kořisti zase urvali. Avšak ani mezi ‚vítězi‘ nepanuje jednota. Poláci a Češi se přou o Těšín, Jugoslávci a Rumuni o Banát. Neměli bychom se dát oklamat proklamacemi přátelství, které jsou zvnějšku diktované: celá dunajská otázka je hnisající vřed, který je s námahou maskován, jednoho dne však může prasknout. A za tímto chaosem se tyčí jako strašidlo hrozivé Velkoprusko. (...)

            Vnitropoliticky v sobě mají všechny nové státy zárodek rozkladu. V Československu žije 6 milionů Čechů a vedle nich 7. milionů osob nečeské národnosti, které jsou se současným postavením z velké části nespokojené. Do těchto sedmi milionů počítám i Slováky, kteří nikdy nebyli Češi, neznají ani jejich řeč a od té doby, co Čechy blíže poznali, k nim mají málo sympatií. Takovýto stát, který má i geograficky velmi nevhodnou podobu, může být smeten pouhým závanem větru. Založení této republiky nemá rozumné zdůvodnění – ani etnografické, ani zeměpisně-ekonomické, ani historické. (...) Staré Rakousko mělo nepochybně nedostatky, ale jednotlivé národy v něm požívaly svobod, které nebyly o nic menší než svobody, které dnes zajišťuje menšinám mírová smlouva. (...)

            Jihoslovanský stát zase trpí osobitostí Chorvatů a Slovinců, kteří nechtějí být Srbové! Nejenže se Chorvati nacházejí na mnohem vyšší kulturní, a především technické úrovni – mají také jiné náboženství. Zatímco Chorvati a Slovinci jsou katolíci, převláda v Srbsku ortodoxní víra. Prvně jmenované národy patří k vysoce civilizovanému Západu, Srbsko je okrajovou zónou Balkánu. Chorvati i Slovinci, ale vedle nich také Makedonci, Albánci, Černohorci a Turci čekají na první vhodnou příležitost, aby se mohli od Bělehradu odtrhnout.

            Rakousko nemá co jíst, ústřední vláda je prakticky bezmocná, takzvané spolkové země si dělají, co je napadne; v každé i sebemenší zemi usilují dokonce jednotlivé župy o co největší samostatnost. Vládne obecný nedostatek autority, vzmáhají se rozkladné tendence.

            ... Budoucnost vidím černě, jen dobromyslnost obyvatelstva zatím zabránila tomu, že nedošlo k větším výbuchům. Myšlenka anšlusu zatím u Rakušanů – když odhlédneme od profesionálních agitátorů a štváčů – nezapustila příliš hluboké kořeny. Ale obrovská bída, ekonomická nesoběstačnost amputovaného státu a vzrůstající chaos ve veřejné správě by nakonec mohly tento konzervativní národ vehnat do velkoněmecké náruče. Lidé si slibují prospěch od velkého hospodářského celku, zároveň však mají obavy z pruského karabáče. Legitimní touha rakouského lidu po blahobytu a pořádku se ovšem dá uspokojit i jiným způsobem!

            V Uhrách dnes vládne vojenská klika, která se o zákon a právo nijak nestará. Dokud tam existuje království bez krále, nikdy tam nemůže nastat opravdový klid. (...)

            Ani Rumunsko, které je ze všech následnických států snad nejvíc konsolidované, není bez problémů. Jednak tu je početná maďarská menšina, jednak se ke slovu hlásí i ‚osvobození‘ krajané v Sedmihradsku. Rumuni ze Sedmihradska a Bukoviny se považují za něco lepšího, a protože jsou skutečně na kulturně vyspělejším stupni než Rumuni z bývalého Rumunského království, rádi by v nové zemi udávali tón. To samozřejmě uráží rumunskou otčinu. Navíc je rumunská správa, když ji hodnotíme objektivně, mnohem horší, než byla správa maďarská, byť ani ta se nevyznačovala vekou efektivitou. (...)

            Finanční situace národních států je špatná, některých dokonce přímo katastrofální. Ozdravit ji lze pouze opětným spojením, které může mít v první fázi jen ekonomický charakter. Rakousko-uherská monarchie nebyla pouze výsledkem dynastické politiky, jak mnozí prohlašují, nýbrž také hospodářským celkem. ... Hospodářství a obchod vzkvétaly. Život pulzoval naplno. A dnes? (...) Je bezprávím v dnešní době automobilů, telegrafů a telefonů a technického pokroku vůbec, který si nutně vyžaduje velkých hospodářských celků, rozkouskovat k uspokojení ješitnosti několika lidí hospodářskou oblast, která vznikala po několik staletí, na řadu malých, života neschopných státečků.“

 

Není známo, při jaké příležitosti Karel memorandum sepsal, je však docela dobře možné, že bylo odpovědí na otázky jednoho novináře. Na pozadí vývoje střední Evropy ve 20. století se vyplatí tuto analýzu číst.

 

Literatura: DEMMERLE, E. Císař Karel I.: blaze těm, kdo působí pokoj. Praha 2006. 204-206 s.