Audience

03.01.2017 12:23

Císař František Josef I. za dobu své vlády udělil kolem sta tisíc audiencí. Ty bychom mohli rozdělit na audience soukromé, při nichž záleželo na pořadí žadatelů (např. přednost před ostatními měli kardinálové a členové kléru, dále byl komoří, potom rytíři Zlatého rouna a následně majitelé jiných vysokých řádů), a audience obecné, u kterých nebyla tak striktní pravidla (např. v oblékání, každopádně platilo, že si dotyčný musel vzít to nejslavnostnější oblečení, které měl či si mohl půjčit). Existovaly však také ještě jakési výjimečné audience (např. akreditace nového vyslance či novoroční audience), které měly rovněž svůj předepsaný charakter. Krátce je třeba také připomenout ranní audience, které vykonával každé ráno císařův nejvyšší hofmistr.

 

Audience soukromé a obecné

Předepsaným oděvem byl frak pro civilní osoby a slavnostní uniforma pro vojenské osoby. Návštěvníci mohli mít připnuté vyznamenání. Povinností byly také rukavice. Dámy se směly dostavit pouze v upnutých šatech tlumené barvy, a to bez velkých dekoltů a výrazných šperků. V případě hlubokého dvorního smutku, tedy po dobu tří měsíců od úmrtí vysoko postaveného arcivévody, byl povolen pouze černý oděv. U menšího smutku se směly nosit obleky nenápadné barvy, ale ozdoby (pera či krajky) musely být černé. Pokud si někdo nemohl dovolit frak, a přesto se chtěl dostavit k audienci, mohl k audienci přijít v kroji své země. Finanční důvody tak neměly zamezit právo k audienci.

 

Celý průběh audience popsala Martina Winkelhoferová takto:

 

„Některý ze spolupracovníků nejvyššího hofmistra (patrně ceremoniář – pozn. JP) připravil návštěvníka na nezbytnosti během audience: nikdy neoslovovat císaře sám, nikdy se k němu neobrátit zády. Po vyvolání svého jména se návštěvník odebral do předpokoje, kde už ho očekával adjutant a porovnával jeho jméno se seznamem návštěvníků (jelikož se musela každá záležitost – žádost, prosba či poděkování – předkládat ke schválení ministerstvu, které pak císaři záležitost předložilo k dobrozdání, nemohlo dojít k žádnému překvapení – pozn. JP). Vyvolavač pak jméno ještě jednou nahlas přečetl, takže císař věděl, kdo přijde. Teprve nyní směl návštěvník vstoupit. Po vstupu musely dámy ihned klesnout do hlubokého dvorního pukrlete, pánové se museli hluboce uklonit (Josef Korzer-Cachée uvádí, že se návštěvník musel uklonit třikrát – při otevření dvoukřídlových dveří z čekacího sálu do audienčního pokoje, mezi dveřmi a císařem, před císařem v uctivé vzdálenosti – viz CACHÉE, J., PRASCHL-BICHLEROVÁ, G. Císař František Josef zcela privátně. Praha 1996. 10 s. – pozn. JP). Návštěvník se směl narovnat teprve po císařově vyzvání. Audience trvala maximálně tři minuty. Císař stál u pultu, na němž ležela audienční kniha, a přečetl návštěvníkovi důvod jeho audience. Poté mu císař sdělil (už předem známé) rozhodnutí o jeho záležitosti. Návštěvník srdečně poděkoval a s úklonou odcházel pozpátku ke dveřím.“

 

V případě soukromých audiencí, které se týkaly většinou významných osobností (např. kardinálů či šlechticů), mohlo dojít i k určitému sympatickému narušení tohoto rituálu. Ačkoli se tak stávalo velice výjimečně, přesto někdy císař podal návštěvníkovi ruku jako symbol velkého ocenění.    

Obr. 1 - Návštěvníci čekají až budou vyzváni k audienci

 

Výjimečné audience – akreditace nového vyslance

Předepsaným oděvem byl slavnostní oděv s řádovou stuhou. Jen v případě dvorního smutku první a druhé třídy bylo nutno užít smuteční oděv.

 

Sigrid-Maria Grössingová popisuje celý proces audience:

 

Příjezd a přípravy

Po příjezdu naváže vyslanec kontakt s ministerstvem zahraničí na dojednání návštěvy u ministra. Tam vyslanec odevzdá jeden opis své pověřovací listiny a poprosí o audienci u císaře. Ministr dojedná prostřednictvím nejvyššího komořího termín, který vyslanci sdělí.

 

Příjezd k audienci

Císařský komisař (do roku 1856 vrchní ceremoniář, později komoří) přijede s jedním slavnostním a dvěma dvorními kočáry k vyslancově rezidenci. U vstupního schodiště ho očekává vyslanecký tajemník, který ho dovede do přijímacího salónu, kde mu vyslanec vyjde o několik kroků vstříc. Po pozdravu ho komisař pozve k audienci a doprovodí k slavnostnímu kočáru. Vyslanec nastoupí do slavnostního kočáru a usedne ve směru jízdy, komisař usedne proti němu. Vyslancův doprovod, rovněž ohlášený k audienci, jede ve dvorním kočáře napřed, případný další personál jede ve vyslancově kočáře za slavnostním.

Během jízdy všechny stráže, kolem nichž projíždějí, prokazují vyslanci náležitou čest.

Dvorní kočár dojede ke Švýcarské bráně, suita vystoupí a dojde pěšky k vyslaneckému schodišti. Slavnostní kočár vjede až do vnitřního nádvoří, přímo k vyslaneckému schodišti (v Schönbrunnu k modrému schodišti). Pak vystoupí nejprve císařský komisař, potom vyslanec. Komisař doprovází vyslance, k němuž se připojí suita, a jde po jeho levici, když jej doprovází ke schodišti. Na úpatí schodiště čekají dva dvorní komisaři. Ti kráčejí nahoru po schodišti před vyslancem. Na podestě schodiště čekají dva vrchní dvorní komisaři, kteří se zařadí za dvorní komisaře a rovněž doprovodí vyslance. Na vrcholku schodiště očekává vyslance vrchní ceremoniář. Ten ho po uvítání dovede dál k nejvyššímu komořímu. Nejvyšší komoří vyslance a jeho doprovod očekává u vchodu do druhé místnosti (v Schönbrunnu do velkého Růžového pokoje) a vyjde mu o několik kroků vstříc. Po pozdravení uvede nejvyšší komoří vyslance a jeho doprovod ke dveřím do Poradního sálu (v Schönbrunnu do Zrcadlového pokoje). Zatímco se vyslanec zastaví, nejvyšší komoří po otevření jednoho křídla dveří vstoupí do Poradního sálu (Zrcadlového pokoje) a ohlásí císaři vyslancův příjezd. Pak se otevřou obě křídla dveří a vyslanec vstoupí sám.

 

Audience

Císař očekává vyslance ve stoje. Po vstupu se vyslanec třikrát hluboce ukloní. Následující rozhovor není ceremoniálně předepsán. Po předání pověřovacích listin prosí vyslanec, aby směl představit doprovázející personál vyslanectví. Poté, co k tomu dostane od císaře svolení, kráčí, stále obrácen čelem k císaři, ke dveřím a třikrát z vnitřní strany na ně zaklepe. Pak jsou dveře zvenku otevřeny a personál vstoupí. Dveře se znovu zavřou. Vyslanec představuje jednotlivé osoby. Po představení personálu se vyslanec dvakrát ukloní a odchází se svým doprovodem s pohledem na císaře nyní již zcela otevřenými dveřmi.

 

Odjezd

Doprovod na zpáteční cestě probíhá v obráceném sledu než příjezd. Císařský komisař doveze vyslance s jeho doprovodem ve slavnostním kočáře a ve dvorních kočárech zase zpátky.

Audience při odjezdu vyslance probíhá stejně jako ta při jeho příjezdu, jen s tím rozdílem, že vyslanec přijíždí ve vlastním slavnostním kočáře bez dvorského doprovodu."

 

Výjimečné audience – novoroční audience

Tyto audience byly vyhrazeny nejvyšší šlechtě, která samozřejmě musela mít to nejslavnostnější oblečení.

 

Co představovala novoroční audience a kdo se jí mohl zúčastnit? To nám sdělí historička Martina Winkelhoferová:

 

„Kdo se směl objevit u dvora, musel se podřídit jeho oficiálnímu ročnímu plánu. První důležitým úkolem v kalendářním roce bylo 1. ledna poblahopřát císaři – to byla proslulá novoroční audience u dvora. Všichni šlechtici, ale také diplomaté a vysocí státní hodnostáři přicházeli na Nový rok do Hofburgu, aby císaři blahopřáli k novému roku. Nový rok tedy začínal slavnostním holdem panovníkovi. Císař přijímal osobní blahopřání pouze od vysokých diplomatů, svých nejvyšších dvorských hodnostářů a vládnoucích knížat. Všichni ostatní museli svá novoroční přání přednést nejvyššímu hofmistrovi, který císaře oficiálně zastupoval. Dámy se ohlašovaly u nejvyšší hofmistryně císařovny, protože také ona přijímala osobně pouze dámy z diplomatických kruhů.“

 

Ranní audience nejvyššího hofmistra

Je nutno také zmínit pravidelné ranní audience, které u císaře vykonával jeho nejvyšší hofmistr. Ten se dostavil vždy v bohatě vyšívané uniformě nejvyššího dvorního hodnostáře. Více již Martina Winkelhoferová:

 

„Kníže Montenuovo zůstával u Františka Josefa vždy krátce, protože mu nemusel v krátké ranní audienci vypočítávat všechno, co bude po celý den dělat. Směl k císaři přicházet bez ohlášení, což bylo právo, jež příslušelo pouze nejvyššímu hofmistrovi. Když chtěl s císařem mluvit, musel se pouze ohlásit u dveřníků.“

Obr. 2 - Nejvyšší hofmistr princ Rudolf Liechtenstein při ranní audienci u císaře

 

Literatura:

  • První citace: WINKELHOFEROVÁ, M. Viribus unitis: císař a jeho dvůr: nový pohled na Františka Josefa. Praha 2011. 23 s.
  • Druhá citace: GRÖSSINGOVÁ, S. M. Sisi: moderní žena. Praha 2009. 37-39 s.
  • Třetí citace: WINKELHOFEROVÁ, M. Viribus unitis: císař a jeho dvůr: nový pohled na Františka Josefa. Praha 2011. 100 s.
  • Čtvrtá citace: WINKELHOFEROVÁ, M. Viribus unitis: císař a jeho dvůr: nový pohled na Františka Josefa. Praha 2011. 18 s.
 
  • Obr. 1 - WINKELHOFEROVÁ, M. Viribus unitis: císař a jeho dvůr: nový pohled na Františka Josefa. Praha 2011. 24-25 s.
  • Obr. 2 - WINKELHOFEROVÁ, M. Viribus unitis: císař a jeho dvůr: nový pohled na Františka Josefa. Praha 2011. 21 s.