4. 3. 1849 - Návrh rakouské ústavy, zpracovaný ústavním výborem říšského sněmu v Kroměříži

03.11.2016 22:39

NÁVRH LISTINY ÚSTAVNÍ

                                                         Přehled:

                                                         I/    Objem státu a rozdělení jeho

                                                         II/   Základní práva občanů.

                                                         III/  Vládní moci vůbec.

                                                                (1) Říšská moc oustřední.

                                                                       A. Císař

                                                                       B. Ministrové říšští.

                                                                       C. Sněm říšský.

                                                                            a) Komora lidu,

                                                                            b) Komora zemí.

                                                                (2) Vládní moc zemská.

                                                                       A. Zemská správa.

                                                                       B. Sněmové zemští.

                                                                       C. Sjezdy krajské obce.

                                                         IV/   Moc soudní.

                                                         V/    Ouředníci státní.

                                                         VI/   Důchody.

                                                         VII/  Ozbrojená moc.

                                                         VIII/ Ustanovení všeobecná.

                                                         IX/   Přehlídka ústavy.

                                                         Ustanovení pominutedlná (pomíjející).

 

(I) OBJEM STÁTU A ROZDĚLENÍ JEHO.

§ 1/        Císařství rakouské jest nedílné, ústavní dědičné mocnářství.

 

§ 2/        Země císařské říše, pro které tato ústava má býti (platiti), jsou:

1.       Království české

2.       Království haličské a vladimirské s Krakovem

3.       Království dalmatské.

4.       Arciknížectví rakouské pod Enží

5.       Arciknížectví rakouské nad Enží, krom čtvrti Innské.

6.       Vévodství salzburské se čtvrtí Innskou.

7.       Vévodství štyrské.

8.       Vévodství korutanské.

9.       Vévodství krajinské.

10.     Vévodství slezské.

11.     Markrabství moravské.

12.     Knížecí hrabství tyrolské s Vorarlberkem.

13.     Istrie.

14.     Bukovina.

 

§ 3/        Halič a Vladimirsko s Krakovem rozděluje se na 10 krajů, Čechy na 9, Morava na 4, Rakousy pod Enží na 3, Tyroly s Vorarlberkem na 3 (Tyrolsko německé, Tyrolsko vlaské a Vorarlberk), Štyrsko na 2 kraje. Hranice těchto krajů ustanoví se všemožným ohledem na národnost zákonem říšským. Každá z ostatních zemí říšských činí jeden kraj.

 

§ 4/        Země jsou vespolek v poměru dokonalé rovnoprávnosti, k celému pak císařství v poměru nerozdílných organických částí.

 

§ 5/        Každé zemi zůstává samospráva v mezech touto ústavou vytčených, jakož i celitost objemu jejího pojištěna.

 

§ 6/        Přijmutí nové země do říšského svazku, pro který tato ústava platí, nemůže se státi bez přivolení zákonodárné říšské moci.

 

 (II) ZÁKLADNÍ PRÁVA OBČANŮ

§ 1/      Všichni lidé mají stejná, přirozená a neodcizitedlná práva, mezi nimiž nejdůležitější jsou: právo zachování sebe, právo osobní svobody, bezouhonosti a pěstování svého duchovního i zemského blaha.

       Vykonávání těchto práv má své přirozené a nevyhnutedlné meze toliko v stejných právech každého jiného.

§ 2/      Oučinné hájení a podporování těchto práv jest úkol státu: každý občan přenáší na stát jen tolik z ouhrnku práv svých, kolik potřebí jest k jeho účelu.

 

§ 3/      Úkol státu jest hájení práv a pěstování obecného dobrého. Vykonávání práv každého jednotlivce má své přirozené a nevyhnutedlné meze ve stejných přirozených právech každého jiného a v účelu státu.

 

§ 4/      Stát prohlašuje za svůj úkol hájení přirozených i nabytých práv svých příslušících a pěstování jejích společného dobrého, které možné jest toliko společným působením všech občanů.

       Každý občan přenáší na stát jen tolik z ouhrnku práv svých, kolik potřebí jest k tomuto účelu.

§ 5/      Národ jest veškerenstvo všech občanů. Ústava a zákon ustanovují, pod jakými výminkami se nabývá, užívá a pozbývá vlastnosti rakouského občana a práv občanských.

§ 6/      Před zákonem jsou všichni občané rovni. Všecky přednosti stavů, tolikéž i šlechty jsou zrušeny.

       Veřejné ouřady a služby státní jsou stejně přístupné všem občanům k nim schopným. Cizozemci jsou z přístupu k civilním službám i k národní obraně vyloučeni.

       K veřejným vyznamenáním neb odměnám dává právo jen osobní zásluha; žádné vyznamenání není dědičné.

§ 7/      Svoboda osoby jest zaručena. Nikdo nesmí odňat býti svému zákonnímu soudci; výsadní neb výmineční soudové nesmějí býti.

       Nikdo nesmí býti zatčen, leč mocí soudního, důvody opatřeného rozkazu, krom pádu postižení v činu.

       Zatýkací rozkaz musí zatčenému dodán býti buď hned buď na nejdél ve 24 hodinách po zatknutí.

       Každý od nástrojů obecné bezpečnosti zadržený musí ve 24 hodinách buď odevzdán býti svému řádnému soudu buď propuštěn.

       Každý obviněný má pod rukojemstvím neb kaucí, kteréž ustanoví soud dle zákonu, vyšetřován býti na svobodě, vyjmouce případnosti, vytčené trestním zákonem.

§ 8/      Jednání před soudem nalézajícím jest ve věcech právních i trestních veřejné a oustní. Výminky ustanovuje zákon.

        Ve věcech trestních má platnost pře pohonná. Poroty mají rozsuzovati na každý spůsob při zločinech, při politických a tiskovních přestupcích.

        Nikdo nesmí pro čin trestu hodný, s strany kterého jest od soudu přísežných již uznán za nevinného, podruhé potažen býti k vyšetřování.

§ 9/     Trest může vložen býti jen výrokem soudním dle zákonu, který v čas skutku trestu hodného stával.

        Trest smrti pro politické zločiny jest zrušen.

        Trestů veřejné práce, veřejné výstavy, bití, cejchování, občanské smrti neb pobrání statků nesmí se užiti.

§ 10/    Domácí právo jest nedotknutelné. Prohledání bytu a papíru neb zabavení papírů dovoleno jest jen na soudní rozkaz ve případnostech a spůsobích zákonem ustanovených.

        Nedotknutedlnost domácího práva není na překážku zatknutí postiženého při skutku nebo právně stíhaného.

§ 11/   Tajnost dopisu nesmí se rušiti, a zabavení listů smí se státi jen následkem soudního rozkazu neb dle nařízení zákonu.

        Zákon jmenuje ouředníky, kteří jsou za porušení tajnosti listů poště svěřených odpovědní.

§ 12/    Právo žádosti a sbírání podpisů na žádosti jest neobmezené.

§ 13/    Svobodné stěhování osoby a jmění vnitř státu podléhá jen obmezením, ježto obsažena jsou v zákonu o obcích. Od státu se svoboda vystěhování neobmezuje. Výhostné nesmí býti žádáno.

§ 14/    Rakouští občané mají právo, v pokoji a beze zbraní se shromážditi; shromáždění lidu pod širým nebem mají však napřed oznámena býti ouřadu nad bezpečností, smějí ale zapověděna býti jen v pádech náhlého nebezpečenství pro obecný pořádek a bezpečnost.

        Žádný oddíl národní obrany nesmí co takový o občanské věci se raditi neb uzavírati.

§ 15/    Rakouští občané mají právo tvořiti spolky beze všeho ouředního povolení, pokudž účely a prostředky spolčení nejsou proti právu ani státu nebezpečné.

        Spořádání tohoto práva nesmí se státi jen zákonem.

§ 16/    Každému rakouskému občanu jest svoboda víry a veřejného konání náboženství zaručena.

        Zločiny a přestupky, jichž by se kdo při užívání této svobody dopustil, buďtež trestány dle zákona.

§ 17/    Žádný náboženský spolek (církev) neužívá od státu přednosti před jinými.

        Nikdo nemůže od státu nucen býti k náboženským obřadům neb slavnostem vůbec aniž jmenovitě k povinnostem nějakého náboženství, k němuž se nepřiznává.

§ 18/    Poměry mezi státem a církví, jmenovitě co se týče církevního jmění a volení představených církevních, jakož i výminky, pod jakými mají kláštery a duchovní řády buď dále býti, buď přestati, ustanoví se zvláštními zákony.

§ 19/    Rozdílnost náboženství nečiní rozdílu v právích neb povinnostech občanů.

§ 20/    Občanská platnost manželství jest vázána na skutečné svolení obou snoubenců před úřadem k řízení svatebních smluv od státu ustanoveným.

        Církevní oddavky smějí se státi teprv po uzavření manželství občanského.

        Rozdíl náboženství není občanskou překážkou manželství.

§ 21/    Věda a učení jí jest svobodné. Každé předstíhající nařízení proti svobodě učení jest zakázáno. Potlačení zlého užívání ustanoví se zákonem.

§ 22/    Rakouskému občanu zaručuje se dostatečnými veřejnými ústavy právo k obecnému národnímu vzdělání.

        Veřejné vyučování uděluje se na útraty státu darmo, a zřídí se zákonem.

        Nikdo nesmí nechati dětí svých neb schovanců bez vyučení k obecnému národnímu vzdělání potřebného.

        Zakládati vyučovací neb vychovávací ústavy, a v nich učiti, jest každému občanu povoleno, když se u příslušného ouřadu vykáže mravní, vědeckou a technickou schopností.

        Vyučování domácí není pod žádným takovýmto obmezením.

        Žádnému řeholnímu tovaryšstvu nesmí dopuštěno býti řídící působení na veřejné ústavy školní.

§ 23/    Každý má právo myšlení své svobodně vysloviti, a písmem, tiskem neb vyobrazením uveřejniti.

        Toto právo nesmí nikdy a nikterak, jmenovitě ani censurou, ani koncessími, ani zaručením, ani uložením daně, ani obmezováním tisku neb kněhkupectví, ani konečně zápověďmi na poště a nestejným poštovným, aneb jinými průmyslovými neb jinačími překážkami svobodného obchodu obmezeno, odloženo neb zrušeno býti.

        Zlé užití tohoto práva trestá se dle obecných zákonů a do vyjití přehlídnutého zákonu trestního dle zvláštních nařízení o tisku.

§ 24/    Všichni národové v říši jsou stejně oprávněni. Každý kmen má nedotknutedlné právo k hájení a pěstování své národnosti vůbec a jazyka svého zvláště.

        Stejné oprávnění všech jazyků v zemi obyčejných ve škole, v úřadě, ve veřejném životě zaručuje se od státu.

§ 25/    Jmění jest pod ochranou státu.

        Nikdo nesmí s jmění svého sehnán býti, než a) vyplněním právního nálezu, nebo b) odvlastněním (expropriací) z příčin obecného dobrého.

        Toto se smí státi jen dle ustanovení zákonu, a proti přiměřené, obyčejně předcházející, náhradě.

§ 26/    Rozdělení jmění ve jmění vrchní a jmění požitků jest na vždy zapověděno.

        Jmění nesmí býti obmezeno ani ouvazkem manským ani zřízením rodinného fideikommissů zřídí se zvláštními zákony.

§ 27/    Každý má podlé svého jmění a příjmů k potřebám státu přispívati.

§ 28/    Každý občan a každý grunt musí náležeti k společenství nějaké obce.

        Základní práva každé obce jsou:

            a) Svobodné volení svých představených a zástupců;

            b) přijímání nových oudů do společenství obce;

            c) samospráva svých záležitostí a vedení místního dozoru (policie);

            d) uveřejňování stavu jejího hospodářství a obyčejně veřejnost jednání.

        Meze práva, odříci někomu přijmutí do obce, a práva, odciziti neb zavaditi obecní statek neb základní jmění, vytýká zákon o obcích.

§ 29/    K ochraně státu a ústavy slouží národní obrana, kteráž jest rozdělena ve vojsko a národní stráž a řídí se zvláštními zákony.

        Národní obraně ukládá se přísaha na ústavu, a může jí užito býti ku potlačení domácích nepokojů toliko na zavolání civilních ouřadů v případnostech a spůsobích zákony ustanovených.

§ 30/    Každý občan zavázán jest osobně k službě ve vojsku. Výminky z toho ustanovují se zákonem o vojsku.

§ 31/    Vojsko stojí pod obecnými zákony a soudy.

        Zákony a soudy vojenské mají nastoupiti toliko ve válce a při proviněních proti kázni.

§ 32/    Všichni občané branní, kteří neslouží ve vojsku, mají za pravidlo stejné právo a stejnou povinnost ke službě v národní stráži.

        Bližší ustanovení a výminky z tohoto pravidla obsaženy jsou v zákonu o národní stráži.

 

(III) VLÁDNÍ MOCI VŮBEC.

§ 33/      Vládní moci nesmějí vykonávány býti, než způsobem v ústavě této určeným.

 

§ 34/      Vládní moci jsou dle rozsáhlosti.

1.    Moci (vládní) oustřední čili říšské, které se vztahují na celou říši.

2.    Vládní moci zemské, které se vztahují na jednotlivé země říšské.

       Při pochybnosti o příslušnosti říšské neb zemské vládní moci jest domnění na straně oustřední.

 

§ 35/      Zákonodární říšská moc vykonává se od císaře společně se sněmem říšským, zákonodární moc zanechána jedné každé zemi vykonává se od císaře jakožto hlavy země společně se sněmem zemským neb sjezdem krajským.

 

§ 36/      Právo k ponavrhování zákonů má každý účastník zákonodární moci.

 

§ 37/      Authentické vykládání zákonů přísluší jedině moci zákonodárné.

 

§ 38/      Moc vykonávací přísluší jedině císaři a zastává se odpovědnými ministry.

 

§ 39/      Soudní moc vykonává se v celé říši dle stejných zákonů od soudců nesesaditelných ve jménu hlavy státu.

 

(1) Říšská moc oustřední.

/A/ Císař.

§ 40/      Koruna císařství rakouského jest dle ustanovení pragmatické sankcí od r. 1713 dědičná v domu Habsburk-Lothrinském.

 

§ 41/      Práva a moci, ježto císaři přísluší, ustanovena jsou v ústavě.

 

§ 42/      Osoba císaře jest posvátná a nedotknutelná, on z vykonávání vládní moci není odpovědný.

 

§ 43/      Císař hned po přijmutí této ústavy a každý nástupce jeho po samém nastoupení vlády učiní před shromážděným sněmem říšským následující přísahu:

       „Přísahám, že budu ústavu říše pevně a bez přerušení zachovávati a ve srovnání s ní a se zákony vládnouti. Jakož mi Bůh pomoz.“

 

§ 44/      Žádný vládní skutek císařův nemá platnost, není-li naproti podepsán od některého ministra. Protější podpis činí odpovědného za ten skutek.

 

§ 45/      Císař ustanovuje a propouští ministry a obsazuje všecky ouřady státní, zachovávaje při tom nařízení učiněná ústavou a zákony. On vede vrchní velitelství nad mocí pozemní i námořní.

 

§ 46/      Císař stvrzuje zákony, ohlašuje je a činí potřebná nařízení k vykonání jich: nemůže však nikdy zákony tyto odložiti, aniž koho osvoboditi od jich zachovávání.

 

§ 47/      Císař vyhlašuje válku, uzavírá spolky, úmluvy míru a smlouvy obchodní, a dává o nich, jak brzy možná, vědomost sněmu říšskému s přidáním potřebných objevení (sdělení).

 

§ 48/      Obchodní a všecky jiné státní smlouvy, které státu ukládají břemena, aneb jednotlivým občanům povinnosti, nabývají teprv pak platnosti, když se jim dostane svolení sněmu říšského.

 

§ 49/      Císař zahajuje a zavírá sněm říšský; má právo, i krom času ustanoveného jej svolati, odročiti a buď jednu, buď obě komory rozpustiti. Rozpuštění jedné komory má za sebou odročení druhé za následek, až do shromáždění oné nově zvolené.

 

§ 50/      Odročení sněmu říšského nesmí překročiti lhůtu jednoho měsíce a nesmí se bez přivolení sněmu státi víckrát za čas téhož shromáždění.

 

§ 51/      Každé rozpuštění jedné neb obou komor musí se státi zároveň s nařízením ku předsevzetí nových voleb, a to tím způsobem, aby se nové sejití sněmu mohlo státi na nejdéle ve třech měsících, počítajíc ode dne rozpuštění. Rozpuštění nesmí se za čas jednoho roku opětovati.

 

§ 52/      Císař má právo, tresty od soudců vyřčené odpouštěti a mírniti, výjmouc, co se ustanovuje o ministřích.

 

§ 53/      On uděluje řády, tytuly a vyznačení (vyznamenání), nesměje však k takovým udělením přidávati žádných předností práv.

 

§ 54/      Císař samoten má právo, dát bíti (raziti) peníze dle ustanovení zákonu.

 

§ 55/      Po každém nastoupení vlády ustanoví se důchod panovničí pro císaře skrze sněm říšský na čas jeho panování.

       Apanáže a výpravy (výbavy) pro oudy císařského domu ustanoví se pokaždé zákonem.

 

§ 56/      V (pádu) úmrtí císaře má se sněm sejíti za čtyry, nebo kdyby která komora neb obě byly rozpuštěny (§ 51.), nejdéle za šest neděl, počítajíc ode dne úmrtí panovníka.

 

§ 57/      Před učiněním přísahy na ústavu nesmí nový panovník vykonávati žádné vládní moci. Není-li říšský sněm v čas úmrtí císaře pohromadě, tehdy zastává znění přísahy, od nástupce trůnu vlastnoručně u přítomnosti nejvyššího soudu říšského podepsané a od tohoto přijaté (§ 43.) prozatím místo přísahy, kterou potom učiní skutečně před sněmem říšským.

 

§ 58/      Nástupce trůnu má léta (jest plnoletým) po dosažení 18ho roku života.

 

§ 59/      Nemá-li císař let, aneb jest-li v stavu nemožnosti k vládě, tehdy zřízeno buď vladařství. V takové případnosti má se sněm říšský, ač jestliže by nebyl již pohromadě, ve lhůtě ustanovené v § 56. sejíti k vyvolení vladaře (vladařstva). Dotud (až do té doby) má odpovědně ministerstvo dále zastávati běžné práce.

 

§ 60/      Vladařství nesmí se vznésti než na jednu osobu, a sic, pokud tu jest který císařský kněžic k vládě spůsobný, jen na takového.

       Vladař volí se od sloučených komor sněmu říšského v jednom shromáždění prostou většinou hlasů.

 

§ 61/      Vladař nastupuje právo k vykonávání vládních mocí přináležejících dle ústavy císaři teprv učiněním (po složení) přísahy na ústavu (§ 43.).

 

§ 62/      V čas vladařství nesmí se státi žádná proměna v ústavě, jíž by se co ujalo na právích koruny.

 

§ 63/      Císař nesmí se bez povolení sněmu říšského zdržovati déle než dva měsíce v jednom roce v cizině, a musí v takové případnosti provázen býti od jednoho z odpovědných ministrů.

 

/B/ Ministrové říšští.

§ 64/      Řízení vlády říšské přináleží říšskému ministerstvu.

       Jmenování ministrů říšských, ustanovení jich počtu a rozdělení prací mezi ministerstva přísluší samotnému císaři.

 

§ 65/      Ministrové jsou odpovědni z vedení svého úřadu.

 

§ 66/      Žádný oud císařské rodiny a nikdo, kdož není od narození rakouským občanem, nemůže býti ministrem.

 

§ 67/      Ministrové mají přístup k říšskému sněmu a musejí na žádost svou býti slyšáni.

       Komory mohou žádati přítomnost ministrů. Právo k hlasování má ministr jen v té komoře, jejímž jest oudem.

 

§ 68/      Císař nemůže ministry odpovědnosti jich zbaviti.

 

§ 69/      Ministři mohou býti obžalováni jen uzavřením komory, a sic pro každé zlé užití své ouřední moci, jmenovitě pak pro zrušení (porušení) ústavy, pro zrádu zemskou (velezrádu) nebo podplacení.

 

§ 70/      Císař nemůže ministrovi od nejvyššího soudu říšského odsouzenému učiniti (uděliti) milost než na žádost komory žalující.

 

§ 71/      Bližší ustanovení s strany odpovědnosti ministrů, s strany spusobu řízení při takovém obžalování a s strany trestů, kteréž mají býti vloženy (uloženy), obsahuje zvláštní zákon říšský, kterýž má platiti za čásť ústavy.

 

§ 72/      Utvoření říšské raddy, kteráž by měla ministerstvu ku poradě býti při ruce, a ustanovení její činnosti pozůstavuje se zvláštnímu zákonu říšskému.

 

/C/ Sněm říšský.

§ 73/      Sněm říšský záleží ve dvou komorách (skládá se ze dvou komor), komoře lidu a komoře zemí.

 

§ 74/      Sněm říšský shromáždí se pravidelně každý rok dne 15. měsíce března, leč by jej císař dříve povolal.

 

§ 75/      Oudové obou komor zastupují veškeré země, na které se tato ústava vztahuje. Nesmějí přijímati žádných předřízení (instrukcí) a právo hlasu (své právo hlasovací) smějí vykonávati jen osobně.

 

§ 76/      Sezení obou komor jsou veřejná. Výjimkou může býti sezení neveřejné, když toho buď předseda, buď v komoře lidu při nejmenším 20, nebo v komoře zemí při nejmenším 10 poslanců žádá, a po vzdálení posluchačů většina tak rozhodne.

 

§ 77/      Každá komora samotná má právo nad platností voleb (svých spolučlenů) rozhodovati.

 

§ 78/      Přijme-li který oud sněmu říšského placený státní ouřad, nebo vstoupí-li státní ouředník, jenž do sněmu zvolen jest, do vyšší služby, aneb krom povyšení po stupních obdrží větší plat neb osobní přilepšení (přídavek), tehdy musí se podrobiti nové volbě.

 

§ 79/      Žádnému zvolenému veřejnému ouředníku nesmí odepřena býti potřebná dovolená.

 

§ 80/      Nikdo nemůže býti oudem obou komor zároveň.

 

§ 81/      Žádný poslanec sněmu říšského nemůže pro své činění (svou činnost) co takový právně stíhán aneb k odpovídání potažen býti.

 

§ 82/      Žádný poslanec nesmí ode dne svolání sněmu říšského a po celý čas jeho shromáždění (zasedání) bez výslovného svolení komory, jejíž oudem jest, právně stíhán neb zatčen býti, krom při postižení v činu.

       Když toho komora žádá, musí se zatknutí zdvihnouti neb stíhání na celý čas shromáždění (zasedání) odložiti.

 

§ 83/      Každý oud sněmu dostane denní plat a náhradu od cesty (cestovného) dle nařízení zvláštního zákonu. Žádný oud nesmí se těchto platů odříci ani hned napřed s nimi ku prospěchu třetích osob naložiti.

 

§ 84/      Každá komora volí svého předsedu a jiné důstojníky (funkcionáře) na celý čas svého shromáždění (zasedání).

 

§ 85/      Ku platnosti každého uzavření (usnešení) potřeba jest v každé komoře přítomnosti většiny jejich oudů a prosté většiny hlasů přítomných. Odchylná ustanovení s strany předsebraných voleb v té neb oné komoře pozůstavují se jednacímu řádu.

 

§ 86/      Jen souhlasem obou komor stává se (povstává) nález sněmu (říšského).

 

§ 87/      Dá-li císař kterému nálezu sněmu říšského stvrzení (sankcí), tehdy vstoupí v platnost jakožto zákon říšský. Pakliby stvrzení dáno nebylo, nesmí týž návrh zákonu za čas téhož shromáždění (v téže zasedací periodě) podruhé býti přednesen. Vyřknutí (prohlášení) koruny s strany stvrzení některého nálezu sněmu musí se státi vždy před zavřením toho shromáždění (před koncem té zasedací periody), v němž jest učiněn.

 

§ 88/      Bude-li týž návrh zákonu v potomním (následujícím) řádném ročním shromáždění opět bez proměny přijat, a zas nedojde stvrzení, musí říšský sněm rozpuštěn býti. Pakli sněm říšský nově sestouplý týž návrh zákonu zase bez proměny přijme, tehdy nesmí se císařské stvrzení odepříti.

 

§ 89/      Každá komora má právo, pro naučení své (k vůli své informaci) zříditi výbory (komise) k vyšetřování skutků.

 

§ 90/      Žádosti smí sněm říšský přijímati jen, když se komoře podají skrz některého ouda. Osobní zanešení (podávání) žádostí a přijímání poselství (deputací) není dovoleno.

 

§ 91/      Každá komora má právo, žádati od ministrů návěští (poučení), spůsobiti skrz ně skoumání, (a) žádosti jim odkázati (odkazovati) k vyřízení neb poručiti k opatření (odporučiti k uvážení).

 

§ 92/      Každému oudu sněmu říšského přísluší právo, ministry otazovati (interpellovati).

 

§ 93/      Bližší nařízení (ustanovení) s strany běhu jednání, vzájemného mezi sebou a vnějšího obcházení (obcování) obou komor učiní se (upraví se) řádem jednacím.

 

 

a) KOMORA LIDU.

§ 94/      Komora lidu sestává ze 360 poslanců. Větší míra, jež ustanovuje (ustanoví) zákon volební, posílají s okrškem svým 80, ostatní pak obyvatelstvo 280 poslanců.

 

§ 95/      Právo volení (volební) má každý rakouský občan, který

1. dosáhl 24 roků stáří,

2. jest při plném užívání občanských práv, a

3. platí přímou daň v nejmenší obnášce ustanovené ve volebním zákonu, nebo pacht neb nájem, z něhož přímá daň v též obnášce (v témž obnosu) vypadá. Nejmenší obnáška přímé daně, kterou má volební zákon ustanoviti, nesmí býti přes (přesahovati) 5 zlatých stř.

 

§ 96/      Volení děje se bezprostředně (přímo) a potažnou (relativní) většinou hlasů aspoň čtvrtiny hlasujících. Každý kraj budiž s vyloučením míst oprávněných k vlastnímu zastoupení, zákonem volebním rozdělen dle (velikosti svého) obyvatelstva na takové volební okresy, aby přišlo v každém okresu nanejmíň dva (a) na nejvíc tři poslance voliti.

 

§ 97/      Výminky (podmínky) volitelnosti (passivního práva volebního) jsou:

1. Rakouské (státní) občanství,

2. plné užívání občanských práv,

3. stáří aspoň 28 let, a

4. řádné přebývání aspoň za (po) jeden rok v říši.

 

§ 98/      Čas zákonodárství (zákonodárná perioda) komory lidu ustanovuje se na tři léta.

 

 

b) KOMORA ZEMÍ.

§ 99/      Komora zemí sestává:

1. Ze šesti poslanců z každé (říšské) země, kteříž se volí od sněmů zemských;

2. z jednoho poslance z každého kraje voleného od krajského sjezdu v těch zemích, kteréž sestávají ze dvou neb více krajů.

 

§ 100/    Poslancové komory zemí volí se na 6 let. Každý třetí rok vystoupí polovice poslanců každé země a polovice poslanců krajů.

 

§ 101/    Za poslance do komory zemí jest volitelný, kdo má výminky (vyhovuje podmínkám) volitelnosti do sněmu zemského a dosáhl (dokončil) 33. rok stáří.

 

(2) Vládní moc zemská.

/A/ Správa zemská.

§ 102/    V čele správy každé země stojí od císaře zvolený (jmenovaný), ministerstvu říšskému z naplňování zákonů říšských a z vykonávání vládní moci říšské odpovědný představený (chef), kterýž v zemích sestávajících ze dvou neb více krajů nazýván budiž místodržící, v zemích sestávajících z jednoho kraje, hejtman zemský (zeměsprávce, gouverneur).

 

§ 103/    Zdali a v jakém spůsobu mají místodržícímu přidáni býti místodržitelští raddové (kmetové zemští), beze zmatku pro jednotu říše a pro příslušnost (kompetenci) moci oustřední z naplňování zákonů zemských a od císaře volení (jmenovaní), pozůstávaje se zřízením zemským, jichž se dotýče.

 

§ 104/    Hejtman zemský (zeměsprávce, gouverneur), místodržící a(neb) jsou-li tomuto přidáni odpovědní raddové, také naproti podepsaný (kontrasignující) oud místodržitelské raddy jest (sněmu zemskému) za naplňování zákonů zemských odpovědný. Kde jdou odpovědní místodržitelští raddové, tu žádný skutek místodržícího, který se vztahuje na vykonávání zákonů zemských, nemá platnosti bez protějšího podpisu (jednoho) odpovědného místodržitelského raddy.

 

§ 105/    Sněm zemský má právo, učiniti (vznésti obžalobu na) hejtmana (správce) zemského, místodržícího neb místodržitelské raddy obžalovanými; souzení přísluší nejvyššímu soudu říšskému.

 

§ 106/    Hejtman zemský (zeměsprávce), místodržící a raddové místodržetelstva mají přístup do zemského sněmu a musí na žádost (svou) býti slyšáni. (Sněm může žádati, aby byli přítomni).

 

§ 107/    Místodržící neb hejtman zemský (zeměsprávce) zařizuje (vyřizuje) všecky záležitosti patřící do oboru činnosti říšských ministerií domácích věcí, učení (vyučování) a duchovních věcí ve jménu ministeria, jehož se týče, bezprostředně. V záležitostech universit a ústavů polytechnických má se však napřed dorozuměti s ministerstvem říšským.

 

§ 108/    Které záležitosti, ježto se týkají jiných ministerií říšských, místodržící neb hejtman zemský (zeměsprávce) právo má zařizovati (vyřizovati) ve jménu říšského ministerstva bezprostředně nebo v důležitějších případnostech po obdrženém nařízení, to se pozůstavuje dalšímu zřízení (organisaci) správ zemských.

 

§ 109/    Ustanovení o ouřednících, jací mají v které zemi usazeni býti pro věci, ježto přináleží k samostatné zákonodární moci sněmů zemských, zůstavují se zřízení a zákonodárství zemskému.

 

/B/ Sněmy zemské.

§ 110/    Každá země říšská má právo, držeti svůj vlastní zemský sněm.

 

§ 111/    Ústavy zemské, kteréž od ústavodárných sněmů zemských ustanoveny budou, teprvé pak moci dosáhnou, až je zákonodární moc říšská potvrdí. Totéž platí o přehlednutí (revisi) ústavy, jenž by se později předsevzíti mělo (mohlo); sněm říšský však nesmí odepříti potvrzení toto, když se ustanovení její nepříčí zásadám v ústavě říšské vysloveným.

 

§ 112/    V ústavách zemských mají zachována býti následující zákonní ustanovení:

1. Poslanci mají přímně (přímo) volení býti podle počtu lidu, vyhražujíc v tom ustanovení o zvláštním zastupování větších osad (míst);

2. mimo jednoroční řádné přebývání v každé zemi říšské nesmí ustanovena býti žádná jiná anebo větší obmezení práva volebního i voličského (aktivního a passivního), nežli jakové zákon nařizuje pro volby do komory lidu;

3. volební okresy mají utvořeny býti, šetříc při tom co možné nejvíce národnosti;

4. jednání jsou veřejná i uznává se v nich rovné právo národností zemských;

5. moci zemské nesmí překročovati okres svého zákonného (autonomního) působení, touto ústavou jim přiřčený.

 

§ 113/    Říšským zemím míchané národnosti pozůstavuje se, by přijaly do ústavy zemského zřízení (instituci) nějaké, skrze kteréž záležitosti čistě národní na spůsob smluvčího soudu rozhodovány budou.

 

§ 114/    K samostatné zákonodární moci sněmů zemských náleží:

1. Důchody zemské:

     a) nakládání zemskými fondy i zemskými statky,

     b) daně zemské k zapravování zemských výloh,

     c) zemské dluhy,

     d) ustanovení ročního zemského rozvrhu (rozpočtu),

     e) braní (přijímání), skoumání a vyřizování zemských oučtů.

2. Politické záležitosti zemské:

     a) zvelebování umění a věd,

     b) dohlédání (dozor nad) k pobožným nadáním,

     c) záležitosti chudinské, nemocnice a jiné humanitní ústavy,

     d) řády čelední, hasební (hasičské) a stavební.

3. Záležitosti státního hospodářství:

     a) zvelebení zemědělství, průmyslu a obchodu uvnitř země,

     b) zřízení spořitelen, ústavů zápůjčních a hypotečních banků,

     c) záležitosti spojení obchodního v zemi silnicemi a průplavy pak splavňování řek a jiné stavby vodní,

     d) veřejné stavby k účelům zemským.

 

§ 115/    Sněmu zemskému přísluší dále, v mezích zákony říšskými vytčených, říditi:

1. záležitosti vyučování a vychování národního,

2. záležitosti kultu a církve,

3. policie zemská, ve všech odvětvích v § 114. nevytčených.

 

§ 116/    Sněmu zemskému přísluší dále říditi všechny ty záležitosti vnitřní, které se mu zákony říšskými vykážou (přikážou).

 

§ 117/    Uzavření (usnešení) sněmů zemských dosáhnou teprvé sankcí císařovou platnost závazných zákonů zemských.

 

§ 118/    Zemský sněm má právo požadovati ode vlády zprávy (vysvětlení) o všech větvích zemské správy, petice přijímati a v poradu bráti, nařizovati vyšetřující komisse, vznášeti adressy na císaře a říšský sněm, jakož i dopisovati si se zemskými sněmy jiných zemí říšských.

 

§ 119/    Zemské sněmy svolává císař vůbec (pravidlem) každého roku ke dni 15. listopadu do sídla zemské vlády a správce země je obšírným poselstvím zahajuje. Sněmy zemské nesmí sezení svá míti v jeden čas se sněmem říšským.

 

§ 120/    Doba zákonodárná každého sněmu ustanovuje se na tři léta. Císaři přísluší právo, by zemský sněm rozpustil vypsav ale zároveň nová volební (volby).

 

§ 121/    Rozpušením komory zemí na sněmu říšském rozpouštějí se veškeré sněmy zemské.

 

§ 122/    Ustanovení §§ 75, 76, 77, 78, 79, 81, 82, 83, 84, 85 a 90 mají co do podstaty platiti i také pro sněmy zemské.

 

/C/ Sněmy krajské a obce.

§ 123/    Krajské sněmy záležeti budou z poslanců každého kraje, kteří jedním časem (současně) s poslanci zemskými na týž spůsob a čas v dvojném (dvojnásobném) počtu voleni budou. Kdyby podle ustanovení tohoto počet poslanců krajských byl větší nežli počet veškerých poslanců na zemském sněmu této země, (tu) má zůstati při počtu jednoduchém.

 

§ 124/    Sněmy krajské svolává zemský správce k pravidelnému ročnímu zasednutí (zasedání) dne 15. října do sídla vlády krajské. Sezení mimořádná vypisuje správce krajský podle svého uzdání anebo k žádosti třetiny poslanců krajských.

 

§ 125/    Do oboru působení sněmů krajských náleží:

1. Záležitosti obecní, a sice:

     a) aby navrhovaly řád obecní držíce se v tom obecního zákonu říšského, pak aby potvrzovaly stanovy jednotlivých obcí;

     b) aby dohlédaly k obcím, jak se základní svou mohovitostí vládnou;

     c) aby rozhodovaly o všech rozepřích mezi obcemi neb oudy obcí a představenými v cestě odvolací podle ustanovení zákonu obecního;

     d) aby rozhodovaly o právu domovém (domovském) a o odepřeném přijmutí do svazku obecního. Proti rozhodnutí krajskému v záležitostech obecních není žádného dalšího odvolání.

2. Krajské silnice a jiné obchodní spojovací prostředky;

3. Zřizování spořitelen a ústavů zápůjčních;

4. Péče o všechny záležitosti kteréž se dotýkají jen obce krajské nebo několika jejich okresů.

 

§ 126/    Ostatně (Mimo to) se ponechávají sněmu krajskému, ač uzná-li to k vůli dobrému kraje zapotřebí, v mezích zákony říšskými vytčených řízení a spravování:

a) záležitostí obecného vychování a vyučování s právem ustanovovati jazyk vyučovací a předměty jazykové, prohlédajíc při tom spravedlivou měrou k jazykům v kraji obvyklým;

b) záležitostí chudinských;

c) nemocnic a ústavů humanitních;

d) místních pobožných nadání;

e) ústavů pro zvelebení rolnictví.

 

§ 127/    Krajské sněmy mají právo vybírati daně krajské k zapravování potřeb krajských.

 

§ 128/    V (oněch) zemích říšských, které dělají jeden jen kraj říšský, má sněm zemský zároveň úlohy (funkce) sněmu krajského.

 

§ 129/    Správce zemský má právo, by sněm krajský, nejsoucí zároveň sněmem zemským rozpustil a (současně) nové volby vypsal.

 

§ 130/    Obcím pojištěno jest samostatné určování ve všech záležitostech, kteréž se týkají výhradně prospěchu obce, a jich samostatné spravování, v mezích říšským obecním zákonem a obecními řády vytknutých.

 

§ 131/    Zákon obecní pojistiti musí každé obci jakožto práva nezcizitelná:

a) aby si sama volila představené a zastupitely své;

b) aby do svazku obecního přijímala nové oudy;

c) aby samostatně spravovala záležitosti své a konala místní policii;

d) aby uveřejňovala důchodenské řízení (domácí hospodářství) své a vůbec veřejně vyjednávala (a pravidlem veřejnost jednání zachovávala).

       Obmezení práva, odepírati přijmutí do svazku obecního, a práva, zcizovati (prodávati) nebo zadlužovati statek obecní anebo základní mohovitosti obce, obsahuje zákon obecní.

 

(IV) MOC SOUDNÍ.

§ 132/    Moc soudní vykonává se samostatně skrze soudy od státu zřízené. Soudy (justice) kabinetní a ministerní místa nemají. Vrchnostenských soudů býti nesmí.

 

§ 133/    Zřízení soudů, ustanovení platu oudův stavu soudcovského, ustanovení oněch vyšších soudství (úřadů soudních), která mocnář podle list kandidátů (seznamu kandidátů) napřed uveřejněných obsahuje, a spůsob, jakým kandidátní tyto listy dělány býti mají, spořádá se (bude upraven) organickým zákonem.

 

§ 134/    Zvláštními zákony ustanoveno bude zřízení a okres působení soudů vojenských, obchodních, směnečných, pomořských a hornických.

 

§ 135/    Soudcové ustanovují se doživotně. Jediné nálezem nejvyššího soudu říšského mohou býti ouřadu svého ssazeni, nebo v důstojnosti a ve platu skráceni, na čas ouřadu zbaveni, a jen s vůlí svou na jiné místo přesazováni.

 

§ 136/    Žádný soudce nesmí vedle ouřadu svého přijímati jiného placeného místa od vlády.

 

§ 137/    Soudnictví a správa mají od sebe býti odděleny a nezávislé. Ouřadu bezpečnímu (bezpečnostnímu) nepřináleží žádné právomocenství (žádná moc soudní). V rozepřích o příslušnost mezi soudy a ouřady správními rozhoduje soud (soudní dvůr) zákonem k tomu ustanovený.

 

§ 138/    Kdyby někomu ve právích občanských v ústavě ustanovených ublíženo bylo od služebníka státního ouředního moc svou vykonávajícího, může stížený žalobou civilní požadovati od státu ouplného napravení (zadostiučinění). Tato civilní žaloba nezamezuje (nevylučuje) stíhání vinníka trestním soudem.

 

§ 139/    V sídle oustřední vlády nalézá se nejvyšší soud; předsedícího a polovici radd ustanovuje císař; místopředsedícího a druhou polovici radd volí komora zemí. Tento říšský soud nesmí říditi (jednati) v několika (ve více) senátech.

 

§ 140/    Nejvyšší říšský soud vykonávati má ouřad soudcovský jakožto jediná instance:

1. když se žaluje o napravení (zadostiučinění) za ublížení (porušení) právům ústavním skrze ouřední skutky (výkony) služebníků státních (§ 138.);

2. když se jedná o ssazení, o časné (dočasné) odstranění neb o přesazení soudce některého;

3. ve všech rozepřích zemí říšských mezi sebou a v rozepřích o příslušnost (kompetenci) vládních mocí oustředních a zemských;

4. když jsou před soud pohnáni ministři, zemští správcové anebo náměstničtí raddové;

5. při spiknutích anebo attntátech proti osobě panovníkově, proti sněmu říšskému anebo proti sněmům zemským.

 

(V) STÁTNÍ OUŘEDNÍCI.

§ 141/    Zvláštní poměry státních ouředníků nenáležících ke stavu soudovskému, spolu i státních zástupců, spořádány (upraveny) budou zákonem, kterýž, neobmezujíc vládu nevhodně se volení orgánů vykonávajících (výkonných), státním ouředníkům poskytne přiměřenou ochranu, aby libovolně ouřadu svého i příjmů svých nemohli zbaveni.

 

(VI) FINANCE.

§ 142/    Veškeré příjmy a výlohy říše musí na každý rok napřed býti rozvrženy a na státní rozvrh uvedeny.

       Státní rozvrh ustanovuje se každý rok zákonem, o který jen komora lidu hlasuje.

 

§ 143/    Berně a daně říšské smí se vybírati, jen pokud v státním rozvrhu (rozpočtu) jsou obsaženy anebo zvláštním zákonem nařízeny.

 

§ 144/    Co se týká berní a daní nesmí zaváděno býti žádné nadpráví (privilegium); osvobození anebo slevení může však ustanoveno býti toliko zákonem.

 

§ 145/    Zadlužování státu anebo přijímání ručení za břemena státu může se díti jen na základu zákonu.

 

§ 146/    Má-li se státní rozvrh (rozpočet) překročiti, musí o tom vydáno býti nařízení, od veškerého ministerstva naprotipodepsané a řádně prohlášené, i mají se překročení taková říšskému sněmu v nejblíže příštím sezení k potvrzení předložiti.

 

§ 147/    Obecný státní oučet musí ročně spolu s přehledem státních dluhů předložen býti říšskému sněmu a vybavení říšské vlády vymoženo býti.

 

§ 148/    Země říšské nesmí povolovati k zapravení výloh na účely zemské daně, které zapotřebí jest ke střežení anebo ku kontrolle mezí (hranic) zemí říšských mezi sebou anebo proti státům sousedním, leč potvrdí-li ji zákonodárná moc říšská.

 

(VII) OZBROJENÁ MOC.

§ 149/    Zřízení (organisace) moci pozemní i námořní, jakož i spůsob doplňování jejího ustanoví se zákonem říšským, jenž má také spořádati (upraviti) spůsob povýšování.

 

§ 150/    Síla moci pozemní i námořní i doplňování její ustanoví se zákonem říšským a sice pokaždé na rok.

 

§ 151/    K užití vojsk cizích států zapotřebí jest přivolení říšského sněmu, kteréhož se také žádati musí, když vojska cizí na ouzemí státní mají vstoupiti anebo po něm táhnouti.

 

§ 152/    Národní obrana (garda) musí býti alespoň ve všech místech, tisíc anebo více obyvatelů počítajících; zřízení její spořádáno (upraveno) bude zákonem.

 

§ 153/    Ozbrojená moc může k potlačení vnitřních nepokojů a k provedení zákonů brána býti jen na požádání ouřadů civilních a v případech i spůsobách zákonem vytčených.

 

(VIII) USTANOVENÍ OBECNÁ.

§ 154/    Znak domu císařského zůstane nezměněny. Barvy domu Habsbursko-Lotharinského: bílá, červená, a žlutá, přijmou se za barvy říšské.

 

§ 155/    Vídeň jest hlavní město císařství, sídlo oustřední vlády a sněmu říšského.

 

§ 156/    Každý cizinec nacházející se na zemi rakouské (území rakouském) požívá ochrany, která se osobám a statkům vůbec ve státu poskytuje, pozůstavujíc však výminky zákonem ustanovené (s výhradou výminek, jež zákonem budou ustanoveny).

 

§ 157/    Ústava nesmí ani celá ani částečně rušena býti; jedině v případech války a (nebo) vzbouření, a to jen od odpovědné vládní moci s přivolením moci zákonodárné, anebo, kdyby jeho nebylo možné opatřiti, naproti pozdějšímu ospravedlnění před ní, smí nařízeno býti, aby ústavní práva částečně na čas průchodu neměla. S (pod) jakými výminkami a s jakými následky se to smí státi, ustanoví zvláštní zákon.

 

(IX) PŘEHLEDÁNÍ A OPRAVOVÁNÍ (REVISE) ÚSTAVY.

§ 158/    Moc zákonodární má právo prohlásiti, že některé ustanovení této ústavy potřebuje opravy. Prohlášení takové má za následek rozpuštění sněmu říšského a neprodlené svolání nového.

 

§ 159/    Nový říšský sněm uzavře pak o kusích k opravě předložených. Aby uzavření (usnesení), kterým skutečná změna má býti způsobena, dosáhlo (mělo) platnosti, zapotřebí jest, aby v každé (z) obou komor alespoň tři čtvrtiny (jejich) oudův přítomny byly a aby alespoň dvě třetiny přítomných v každé komoře přisvědčilo (souhlasilo). Hlasování musí se díti, volajíc jména, oustně.

 

§ 160/    Při uzavření (usnešeních sněmu říšského) o změnách v ústavě jimižto se ústavní práva koruny ztenčují, přísluší císaři absolutní veto.

 

USTANOVENÍ POMÍJEJÍCÍ.

(I)

       O volení poslanců do ústavodárného sněmu zemského každé země říšské platiti má volební zákon ustanovený pro komoru lidu s následujícími uchylkami:

1/    Za každé místo 6000 obyvatelů počítající má býti volen jeden poslanec, za místa s 10-15.000 obyvately dva a za místa počítající více než 15 až do 30.000 obyvatelů tři poslanci, za místa o více než s 30.000 obyvately má volen býti za každých 10.000 usedlých obyvatelů, jakož i za 25.000 duší ostatního obyvatelstva jeden poslanec. Kdyby podle pravidla tohoto počet poslanců větších míst dělal míň než třetinu poslanců ostatní lidnatosti (ostatního obyvatelstva), mají se počty duší na větší místa se vztahující poměrně změniti (zmenšiti) tak, aby třetina dosažena byla. Kdyby však počet poslanců zemských měl býti menší než 60, mají se všechny udané počty duší (poměrně) zmenšiti tak, aby počet veškerých poslanců dosáhl 60.

2/    Aby kdo voličem byl, zapotřebí jest kromě náležitosti (potřebných vlastností) v § 95. vytčených, aby v té zemi říšské aspoň rok řádné obydlí měl.

 

(II)

       Ústavodárné sněmy zemské mají ihned, jak se končí říšský (ústavodárný sněm), býti svolány, i mají se výhradně zanášeti ustanovením ústavy (zemské) a ji nejdéle za tři měsíce ku konci přivésti. Mimo to mají také vyvoliti poslance do komory zemí.

 

(III)

       Ústavodárný sněm říšský má urokovati ještě následující zákony:

1/    Zákon o mezích krajův.

2/    Zákon volební.

3/    Zákon o vzbouření.

4/    Zákon o uvedení ústavy.

 

       Všecky ostatní zákony, které následkem ústavy zavésti musí, pozůstavují se zákonodárstvu nejblíže příštímu.

 

       Od ústavního výboru prvního rakouského říšského sněmu:

       Feifalik, předseda.

       Pinkas, náměstek předsedy.

       Mayer, referent ve výboru.

       Cavalcabó, Filippi, Fischhof, Goldmark, Gobbi (později Vlach), Gorjup, Halter, Hein, Jachimowicz, Kaucič, Krainz, Lasser, Laufenstein, Madonizza, Miklosič, Palacký (později Strobach), Pfretschner, Petranovic, Plencovič, Ratz, Rieger, Scholl, Smolka, Turco, Vacano, Violand (později Brestl), Ziemialkowski.

       Freyenwald, Keller, Much, Willim:

       písaři (zapisovatelé) od ministerstva spravedlnosti výboru daní (přidělení).

 

Literatura:

  • VESELÝ, Z. Dějiny českého státu v dokumentech. Praha 2012. 358-369 s.
  • ČERNÝ, J., M. Boj za právo: sborník aktů politických u věcech státu a národa českého od roku 1848 s výklady historickými. Část I. Až do rozpuštění sněmu Kroměřížského (11. března 1848 - 7.března 1849). Praha 2007. 678-692 s.