4. 3. 1849 - Císařský manifest o rozpuštění říšského sněmu v Kroměříži

14.11.2016 11:13

            My František Josef První, z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český atd.

            Když téměř před rokem nejjasnější Náš Pan předchůdce v panování, Císař Ferdinand První, obecné žádosti politických, času přiměřených oprav přislíbením svobodných ústav ochotně vstříc přišel, rozšířily se po vší říši citové vděčnosti a radostného očekávání. Čeho se však později dočkalo, srovnávalo se málo s nadějí tak spravedlivou. Stav, v jakémž se nyní nalézá vlast, naplňuje srdce naše hlubokým zármutkem. Vnitřní pokoj opustil ji. Zchudnutí hrozí zemi jindy tak požehnané. V hlavním a sídelním městě Vídni vyhledávají rejdy jednotlivých zlomyslníků posud ještě, k velikému Našemu hoři a na vzdory výbornému smýšlení převahující většiny jeho obyvatelů, aby se udržoval stav vyminečný. Občanská válka plení částku Našeho království Uherského. V jiné korunní zemi překáží stav válečný, a kde sice pokoj zevnější zrušen není, sbírá si, v temnu se plaze, duch nedůvěry a nesvornosti své přívrženstvo.

            Tak žalostní jsou následkové, nikoli svobody, nýbrž prováděného s ní zlé užívání. Tomuto zlému užívání aby se hráz položila, revoluce aby se uzavřela, jest Naše povinnost i vůle Naše. V manifestu ode dne 2. prosince[1] vyslovili jsme naději, že se nám podaří s pomocí Boží a ve srozumění s národy, spojiti všecky země a národy Našeho mocnářství v jedno veliké státní tělo. Všude po rozlehlých našich říších nalezla slova tato radostného ohlasu; neboť byla výrazem potřeby ode dávna cítěné, nyní v obecné uvědomění přišlé. Ve znovuzrození veškerého mocnářství, v užším spojení jeho částek shledává zdravý smysl lidu první základ navrácení se zrušeného pořádku a pominulého blahobytu, jakož i nejpevnější rukojemství požehnané a slavné budoucnosti.

            Mezitím bral v Kroměříži říšský, od císaře Ferdinanda Prvního svolaný, sněm ústavu pro částku mocnářství v poradu. Uzavřeli jsme – ohledem na jeho, v měsíci říjnu přijaté, s povinnou Našemu domu věrností málo spojitelné postavení – ovšem nikoli bez rozpaku, svěřiti mu i na dále vedení onoho velikého díla. Chovali jsme při tom naději, že shromáždění toto, podržíc stávající poměry říše na zřeteli, odevzdaný jemu úkol co nejdříve ke zdárnému výsledku přivede.

            Bohužel nesplnilo se toto očekávání Naše.

            Po tolik měsíců byvši pojednáváno, nedošlo dílo ústavní žádného cíle. Přetřásání věci z oboru theorie, jsoucí netoliko se skutečnými poměry mocnářství v ouplném odporu, nýbrž překážející vůbec založení spořádaného právního stavu ve státu, odšinuly návrat pokoje, zákonnosti a veřejné důvěry do dálky, splodily v občanech dobře smýšlejících temné obávání, a dodaly straně převratu mocí zbraně ve Vídni jen právě poražené, v jiné však částce Naší říše docela ještě nepřemožené, nové mysli a nové činnosti. Tím klesla podstatně i naděje, že se tomuto shromáždění, na vzdory nejvýš ctihodným, v něm obsaženým živlům podaří, vyvésti úlohu svou.

            Mezitím veliké dílo znovuzrození jednotného  Rakouska, vzaté od Nás za úkol Našeho života, přiblížilo se vítěznými pokroky našich zbraní v Uhřích více k uskutečnění svému a neodbytná nastala potřeba, pojistiti základy toho díla spůsobem trvalým. Ústava, nemající jen země v Kroměříži zastoupené, nýbrž veškeru říši ve společném svazku spojovati, to jest, co národové Rakouští se spravedlivou netrpělivostí od Nás očekávají. Tím překročilo i dílo ústavní meze povolání tohoto shromáždění.

            Uzavřeli jsme tedy pro veškerost říše: propůjčiti Našim národům ze svobodného odhodlání a zvláštní císařské moci ta práva, ty svobody a politické ústavy, kteréž jim byl Náš vznešený ujec a předek císař Ferdinand I. a My sami připověděli a jež jsme my podlé svého nejlepšího vědomí a svědomí za nejblahodárnější a nejprospěšnější ku blahu Rakouska uznali. Prohlašujeme tedy dnešním dnem ústavní listinu pro sjednocené a nerozdílné císařství Rakouské, zavíráme tímto shromáždění říšského sněmu v Kroměříži, rozpouštíme jej a nařizujeme, aby se členové jeho po uveřejnění tohoto uzavření ihned rozešli.

            Jednotu celku se samostatností a svobodným vyvíjením se jeho částek, silnou, právo i pořádek chránící moc nad veškerou říší se svobodou jednotlivce, obcí a zemí Naší koruny i rozličných národností v souzvuk přivésti, - založení důrazné zprávy, kterážby, stejně jsouc vzdálena zužujícího soustřeďování i rozptylujícího rozvazování ušlechtilým silám země dostatečného oboru činnosti poskytovala a pokoj na venek i u vnitř chrániti uměla – uskutečnění šetrného, břemena občanů co nejvíce možná ulehčujícího, veřejností zabezpečeného státního hospodářství, - ouplný provod odbřemenění gruntovního majetku za levnou náhradu sprostředkováním státu, - zabezpečení pravé svobody zákonem: to jsou zásady, jimiž jsme se vésti dali, propůjčujíce přítomnou ústavní listinu.

            Národové Rakouští! Všude téměř v Evropě jest občanská společnost zviklána až do základů svých, všude téměř hrozí jí zkázou neúnavné namáhání zločinné strany. Ale jakžkoliv i veliká jsou nebezpečenství, v něž Rakousko, v něž Evropa postavena jest, My nezoufáme o velké, blahé budoucnosti vlasti.

            Spoléháme při tom v pomoc Boha všemohoucího, kterýž Náš císařský dům nikdy neopustil. Spoléháme v dobrou vůli a věrnost svých národů, neboť mezi nimi jest nesmírná většina dobře smýšlejících. Spoléháme v udatnost a čest slavného svého vojska.

            Národové Rakouští! Shromážděte se okolo svého císaře, obkličte jej svou náklonností a účinlivým spolupůsobením, a říšská ústava nezůstane mrtvým písmenem. Staneť se hradbou naší svobody, rukojemstvím moci, lesku a jednoty monarchie, velikéť jest dílo, avšak podaří se „spojenými silami“.

            Dáno v královském našem hlavním městě Olomouci[2], dne čtvrtého března, roku Páně tisícího osmistého čtyřidcátého devátého, Našeho panování prvního.

 

            (L. S.)[3]                                    František Josef

            Schwarzenberg, Stadion, Krauss, Bach, Cordon, Bruck, Thienfeld, Kulmer.

 

Literatura: VESELÝ, Z. Dějiny českého státu v dokumentech. Praha 2012. 370-372 s.



[1] Prohlášení Františka Josefa I. při jeho nástupu na trůnu 2. 12. 1848.

[2] Dočasné sídlo císaře, kvůli revolučním událostem ve Vídni.

[3] Locus sigilli – místo pro pečeť.