Karel I.

            Poslední panovník Rakousko-Uherska a tím i Habsburské monarchie císař Karel I. vládl pouhopouhé dva roky. Dva roky uprostřed doposud největšího válečného konfliktu, který zasáhl celý svět. Jeho vláda byla sice krátká, ale rozhodně nebyla bezvýznamná. Pravdou ovšem zůstává, že vedle svého předchůdce bývá císař Karel neprávem přehlížen.

            Arcivévoda Karel František Josef se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug a nikdo nemohl předpokládat, že jednou usedne na rakousko-uherský trůn. Naživu totiž stále byl korunní princ Rudolf – syn Františka Josefa I. – arcivévoda František Ferdinand d’Este a jeho děti. Až poté by v případě mimořádných okolností mohl nastoupit na trůn arcivévoda Karel František Josef. Přesně tak se ale stalo. 30. ledna 1889 se na zámku Mayerling zastřelil korunní princ Rudolf; 1. července 1900 se František Ferdinand d’Este, nynější následník trůnu, oženil s nerovnorodou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojnína. Ještě předtím však musel podepsat renunciaci, ve které se vzdával nároků na trůn pro své potomky z tohoto manželství. Karel František Josef tedy jednou nastoupí na trůn. Že se tak stane po císaři Františkovi Josefovi, však nikdo netušil. Rozhodl tak atentát spáchaný 28. června 1914 v Sarajevu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Vlády se mladý monarcha chopil 21. listopadu 1916.

            Jako jediný panovník a vůbec člověk, který rozhodoval o tom, jak se válka bude dále vyvíjet, zažil válku na vlastní kůži. Není proto divu, že jeho politika se okamžitě zaměřila na co nejrychlejším uzavření míru. Německý spojenec si však představoval mír vítězný, který diktuje státům Dohody podmínky ke splnění. Na rozdíl od německého císaře Viléma II. se však rakouský císař Karel I. snažil o mír bezpodmínečný. Lépe řečeno, byl ochoten i některá svá (ale i německá) území postoupit státům Dohody. Jeho politika však narážela na nepochopení ze strany Německa. Rozhodl se proto jednat bez něj. Přes své švagry Sixta a Xaviera Bourbonsko-Parmské poslal v roce 1917 dva dopisy francouzskému předsedovi vlády Aristidu Briandovi. Žádost o mír však zůstala nevyslyšena. Tato akce, která dostala název Sixtova aféra, se vyhrotila v dubnu 1918. Rakouský ministr zahraničí hrabě Otokar Czernin nařkl francouzského ministra Clemenceaua z toho, že žádal Ústřední mocnosti o mír. Ten neváhal a o několik dní později zveřejnil dopis podepsaný císařem Karlem, který předal svému švagrovi Sixtovi. Císař tak byl naprosto ponížen a jeho důvěryhodnost v očích spojenců i v zahraničí výrazně klesla. Veškeré naděje definitivně končí 11. listopadu 1918, kdy se císař Karel vzdává jakékoli účasti na řízení státních záležitostí. Ještě předtím se však pokusil zachránit monarchii, když 17. října vydává „manifest národům“, ve kterém slibuje rakouské polovině státu federativní uspořádání. Pro monarchii je však už příliš pozdě. Císař Karel opouští rakouské území 23. března 1919.

            Jelikož Karel jako panovník nikdy neabdikoval, rozhodl se, že se na císařský (resp. královský) trůn opět vrátí. Příležitost se naskytla v Maďarsku. Zde se k moci dostal Miklós Horthy, bývalý admirál rakousko-uherské flotily, který působil zdánlivě prohabsbursky. Jak se však v březnu a dubnu 1921 ukázalo, bylo to jen zdání. První restaurační pokus se nezdařil. K druhému došlo na podzim stejného roku. Ani ten však nedopadl restaurováním Habsburků na trůn, a tak byl Karel importován na vzdálený ostrov Madeira. Skončily tak politické vyhlídky posledního panovníka Rakousko-Uherska.

            V osobním životě naopak vše Karlovi vycházelo. Roku 1911 se oženil s princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou, se kterou prožil šťastné a harmonické manželství. Z tohoto svazku měl osm potomků (5 synů, 3 dcery) a všichni svého otce přežili. Manželka Zita, která za svým manželem stála i v těch nejhorších časech, zemřela až roku 1989.

            Císař Karel umírá 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira. Jako jeden z mála Habsburků není pohřben ve vídeňské Kapucínské kryptě, neboť jeho ostatky zůstaly na Madeiře.